banner

Video k mým 80. narozeninám

Osmdesáté narozeniny jsem oslavil ve vile Lanna v kruhu přítel. Podívejte se na zdravici, kterou mi u této příležitosti společně vytvořili.
bm80 

Geologické dědictví kladského pomezí

Klima

Klima neboli podnebí je definováno jako průměrný stav atmosféry v daném místě; projevuje se charakteristickým počasím v období mnoha let. Nejdůležitější charakteristikou klimatu je teplota...

 

 

Reportáž z mezinárodního semináře

Geologické dědictví Kladského pomezí

40 let od vydání Mezí růstu

V březnu 1972 vydali autoři Donella H. Meadows, Dennis L. Meadows, Jorgen Randers a William W. Behrens III. knihu Limits to Growth – Meze růstu. Byla napsána na objednávku Římského klubu jako jeden z podkladů ke Konferenci OSN o lidském životním prostředí, jež se konala ve Stockholmu v červnu 1972 a byla zlomovou událostí pro globální ochranu životního prostředí.

Meze růstu analyzovaly vývoj světového hospodářství od roku 1900 do roku 1970 a zjistily, že hospodářský růst má exponenciální charakter (růstová míra okolo 5% ročně), a že zároveň – v zásadě paralelně - roste několik dalších významných parametrů včetně znečištění prostředí a čerpání přírodních zdrojů. Autoři se poměrně podrobně věnovali otázce možného nedostatku nerostných surovin a dospěli k závěru, že během několika málo příštích desetiletí mohou být zásoby mnoha kritických surovin – například ropy - vyčerpány, což by vedlo k vážné ekonomické a společenské krizi. Rok po vydání této knihy nastal nedostatek ropy na světových trzích a její ceny i výrobků z ní několikanásobně stouply, což dodalo argumentům Mezí růstu značné vážnosti.

Bylo to ovšem nikoli v důsledku vyčerpání ložisek, ale následkem několikaměsíčního ropného embarga ze strany arabských států, které chtěly potrestat Západ za podporu Izraele ve válce Yom Kippur. V tomto směru se autoři Mezí růstu mýlili. Dopustili se i jiných chyb, podcenili například působení technického vývoje či cenových mechanismů, a mnozí kritici proto celou publikaci odmítli. Přehlédli však, že tyto nedostatky, jakkoliv nesporné, nemají vliv na podstatné poselství knihy. Meze růstu totiž položily zásadní otázku: Je možné pokračovat v hospodářském růstu v jeho dosavadní podobě i do daleké budoucnosti? Autoři usoudili, že to možné není. Případný nedostatek nerostných surovin, jak víme, sice není hlavním nebezpečím, ale ekonomický růst jako takový sebou nutně přináší rovněž rostoucí zátěž prostředí, a dříve či později nutně musí dojít ke  konfliktu mezi důsledky této zátěže na straně jedné a principiálně omezenou kapacitou přírodních zdrojů v širokém slova smyslu včetně regenerační schopnosti životního prostředí na straně druhé.  

Dnes po 40 letech je tato otázka stále živá. Ekonomický vývoj až dosud sleduje podobné vývojové křivky, jako byly podkladem úvah autorů Mezí růstu. Jejich poselství je zesíleno novými přístupy, jako je koncepce ekosystémových a přírodních služeb, jež je jasnou formulací závislosti ekonomického procesu a kvality lidského života   na přírodních službách. I když nehrozí bezprostřední nedostatek žádné z významných surovin, nepochybně existují planetární meze globální lidské expanze, jejichž definování je dalším významným přínosem. Jsou dány kritickými environmentálními procesy, jako je změna klimatu, rostoucí využívání sladké vody či postupná chemizace prostředí. Tyto meze vymezují environmentálně bezpečný prostor pro lidstvo. Některé z nich (například změna klimatu) jsou již překročeny, k jiným se vývoj nebezpečně blíží. Současnou situaci naší civilizace pak výstižně charakterizuje pojem antropocénu. Postupně si do stále více uvědomujeme, že žijeme v tomto novém geologickém období, ve kterém síly lidské vědy, techniky a veškeré ekonomiky předčí síly přírodní ve svých důsledcích biosférického rozsahu.

Jaká je tedy odpověď na základní otázku Mezí růstu? Je možno sladit ekonomický růst s účinnou ochranou přírody, přírodních zdrojů a životodárných planetárních procesů? Jako první se o řešení pokusila komise OSN vedená Gro Harlem Brundtlandovou, jež v publikaci Naše společná budoucnost přinesla koncepci udržitelného rozvoje. Tuto koncepci pak rozpracovaly summity v Riu de Janeiro, v Johannesburgu, různé programy OSN i dalších mezivládních a mezinárodních organizací. Idea udržitelného rozvoje se stala všeobecně přijímanou rozvojovou strategií, avšak navzdory tomu panuje shoda v tom, že se ji nedaří naplnit.

Dnes jsme svědky dalšího pokusu o řešení, kterým je Summit OSN o udržitelném rozvoji, Rio+20, se svým programem Zelené ekonomiky v kontextu udržitelného rozvoje a odstranění chudoby. V současné době se dokončuje závěrečný dokument Summitu, ve kterém se především Evropská unie pokouší o konkretizaci tohoto programu. Snaží se vytýčit obecné směry, konkrétní cíle i indikátory, které by co možná jednoznačně charakterizovaly směry dalšího ekonomického a sociálního rozvoje v těch oblastech, kde je integrace všech tří pilířů udržitelnosti – zvláště pilíře environmentálního - zvláště potřebná. Těmito oblastmi jsou udržitelná energie, voda, využití území a půda (včetně produkce potravin a ochrany biodiverzity), oceány, nakládání s přírodními zdroji (včetně využití odpadů). I další současné materiály zdůrazňují nutnost integrace tří pilířů, a zejména se zaměřují na ekonomiku, což nepřekvapuje za dnešní globální finanční a ekonomické krize. Například autoritativní publikace Resilient People, Resilient Planet (Zpráva Panelu pro globální udržitelnosti generálního tajemníka OSN pro Rio+20) má dobrou polovinu svého obsahu zaměřenu na témata převážně ekonomická. Ostatně i zmíněných pět oblastí, v nichž se Evropská unie snaží stanovit globální cíle, se zdaleka netýkají jenom životního prostředí. Mimo ekonomické aspekty jsou tyto i další dokumenty zaměřeny rovněž na sociální záležitosti, ale zde jsou obvykle méně konkrétní. Především se hovoří o rovnosti či spravedlivosti (equity) a základním tématem je odstranění chudoby. V obou případech se však zůstává na velmi obecné rovině.

Důležitým tématem je tedy především ekonomika. Hlavní snahou snad všech vlád na světě i mezivládních institucí včetně například OSN, OECD či Evropské unie je co nejrychleji obnovit robustní hospodářský růst. Avšak nejenom Meze růstu, ale i mnozí současní autoři zdůrazňují, že dosavadní podobu ekonomického růstu je třeba podrobit zásadní revizi. Někteří soudí, že koncepci růstu jako takového je třeba úplně opustit. Jiní připouštějí, že růst je nutný, jeho potřebu zdůrazňuje i tak prominentní kritik současné ekonomiky jako je Achim Steiner, výkonný ředitel UNEP (Program OSN pro životní prostředí). Musíme například zajistit důstojnou životní úroveň pro všechny obyvatele planety, kterých do roku 2050 přibude nejméně 2 miliardy, a to je bez dalšího globálního ekonomického růstu těžko představitelné.  Víceméně všichni se utvrzují v tom, že ekonomický růst musí přinejmenším dostat „novou“ podobu. Recepty by snad měla přinést právě nová zelená ekonomika.

Shoda je například na tom, že je třeba radikálně zvýšit účinnost využívání zdrojů. Cílem je tak zvaný absolutní „decoupling“, to znamená rozdvojení křivek ekonomického růstu a zátěže životního prostředí či čerpání přírodních zdrojů. Jak však ukazují statistická data, tohoto cíle se daří dosahovat jen zcela výjimečně a nikoliv v základních oblastech jako je spotřeba zdrojů energie nebo využívání ekosystémových a přírodních služeb. Rovněž se ukazuje rostoucí problém v sociální oblasti, který se – jak jsme již zmínili – zatím řeší jen na velmi obecné rovině. Nejde se dostatečně do hloubky, aby se rozvedly konkrétní podoby a příčiny jak chudoby, tak nerovnosti, která navíc spíše globálně roste, ať hovoříme o rozdílech mezi státy navzájem, či o situaci v jednotlivých zemích. Rovněž se málo hovoří o současném mimořádně závažném a rychle rostoucím problému, kterým je nezaměstnanost zejména mladých lidí. Zdaleka nejde jenom o palčivé otázky v zemích jako je Řecko či Španělsko, ale i o mnoho dalších států, z nichž snad nejhorší situace je v arabských zemích, které  - jak se zdá – rychle střízlivějí z příslibů svého jara, a právě nezaměstnanost mladých je velmi trápí. Otázka nezaměstnanosti je však velmi úzce spojena se současným růstovým ekonomickým modelem. Jeho podstatným předpokladem je růst produktivity práce, avšak právě zde je obsažen vážný protiklad. Snaha po vyšší produktivitě práce přirozeně vede ke snaze o zvyšování produkce bez potřeby zvyšování počtu pracovních míst. Pokud se například hodnotí zaostávající ekonomiky, hovoří se o přezaměstnanosti, všude je úsilí snížit počet potřebných pracovníků, a pokud jde o zavádění nových produkčních postupů či služeb, vždy je snaha, aby bylo dosaženo vysokého výkonu s co nejmenším počtem lidí. Postupně se proto stále více vyskytuje „jobless growth“, hospodářský růst bez růstu objemu pracovních příležitostí.

Vlády snad všech států na světě i mezivládní a všechny další relevantní instituce, Organizací spojených národů počínaje, se snaží nastartovat a urychlit Hospodářský růst v globálním měřítku, a pravděpodobně se jim to i podaří. Ostatně jak jinak překonat současné nepříjemné krize a vyrovnat se s růstem počtu lidí na Zemi a jejich materiálními nároky.  Pokračující hospodářský růst bude zřejmě i nadále „brutální realitou současného světa“. Není však jisté, že může nadále pokračovat bez skutečně zásadní revize současného ekonomického modelu, jejíž dostatečně konkrétní podobu však až dosud nikdo nepřinesl.