banner

Video k mým 80. narozeninám

Osmdesáté narozeniny jsem oslavil ve vile Lanna v kruhu přítel. Podívejte se na zdravici, kterou mi u této příležitosti společně vytvořili.
bm80 

Geologické dědictví kladského pomezí

Klima

Klima neboli podnebí je definováno jako průměrný stav atmosféry v daném místě; projevuje se charakteristickým počasím v období mnoha let. Nejdůležitější charakteristikou klimatu je teplota...

 

 

Reportáž z mezinárodního semináře

Geologické dědictví Kladského pomezí

Environmentální udržitelnost

Někdy v polovině devadesátých let si bývalá ředitelka UNEP – Programu OSN pro životní prostředí – Elisabeth Dowdeswellová postěžovala: „Dosáhli jsme toho, že ochrana životního prostředí získala odpovídající význam a postavení. Avšak nyní jsme zřetelně definovanou záležitost rozpustili v nejasné ideji udržitelného rozvoje“. Stockholmská konference OSN o lidském životním prostředí s působivým heslem „Only one Earth“ v roce 1972 přesvědčivě prokázala naléhavou potřebu chránit „naši jedinou Zemi“, rostliny, živočichy, přírodní zdroje před znečišťováním a jiným poškozováním. Několik měsíců před zahájením konference však známá publikace „Meze růstu“ manželů Meadowsových se spolupracovníky položila otázku po hlubších souvislostech znečišťování.  Autoři dospěli k závěru, že základní příčinou devastace prostředí je samotný hospodářský růst v podobě, jakou zaznamenalo do té doby celé dvacáté století. V průměru ročně pětiprocentní růst výroby a spotřeby surovin, zboží, služeb a všeho ostatního nebyl nijak zásadně ovlivněn ani tak výraznými událostmi jako byly dvě světové války či ekonomické krize. Tento proces však sebou nese i stejně vysoký růst znečištění a devastace všech složek životního prostředí a vyčerpání přírodních zdrojů. Zátěž prostředí je nevyhnutelným důsledkem samého ekonomického procesu. Účinné ochrany životodárných planetárních systémů nelze dosáhnout, pokud zároveň nedojde k proměně hospodářského rozvoje. Nestačí uskutečňovat jednotlivá opatření na ochranu prostředí – stavět čistírny odpadních vod, odsiřovací a jiná filtrační zařízení, bezpečně likvidovat odpady, ale je třeba zaměřit se na hlubší příčiny znečišťování. Znamená to nově nasměrovat samotný hospodářský rozvoj, učinit ho trvale udržitelným: „Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí naplnění potřeb současné generace, aniž by byla ohrožena možnost naplnění potřeb generací příštích“, tak zní nesčetněkrát citovaná „klasická“ definice udržitelného rozvoje, jak ji v „Naší společné budoucnosti“ formulovala v r. 1987 Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj vedená tehdejší norskou předsedkyní vlády Gro Harlem Brundtlandovou.

Poselství této důležité publikace se za čtvrt století, které od jejího vydání uplynulo, postupně prosadilo. Světové společenství v čele s OSN, mezivládní organizace včetně OECD či EU, jednotlivé státy, nejrůznější instituce jej přijaly za své. Evropská unie považuje udržitelný rozvoj za jeden ze svých základních cílů od doby Amsterodamské smlouvy z r. 1997. Potřeba nastoupit cestu udržitelného rozvoje byla potvrzena nesčetnými proklamacemi včetně závěrů několika světových summitů. Jenže jasný a reálný návod na skutečnou změnu a nastoupení na žádoucí trajektorii hospodářského rozvoje, který by byl dostatečně konkrétní a na kterém by byla široká a závazná společenská shoda, stále není k dispozici. Zřejmě měla paní Brundtlandová pravdu, když ve své zahajovací řeči na „Summitu Země“ (Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, Rio de Janeiro 1992) přirovnala potřebný zásadní manévr směrem k udržitelnosti rozvoje co do jeho dalekosáhlosti a náročnosti k zemědělské revoluci, jež ukončila éru lovců a sběračů a přinesla úsvit lidské civilizace. Dobře míněná, potřebná a do jisté míry úspěšná opatření typu odsiřovacích jednotek však zásadní změnu nepřinášejí. Jednak tato zařízení nikdy nemohou být stoprocentně účinná, navíc sama spotřebovávají vzácné přírodní zdroje, ale hlavně efekt samotného růstu, zvyšujícího se objemu výroby a spotřeby v konečném výsledku převýší dílčí efekt čisticích zařízení. Nic na tom nemění ani postupné uplatňování nových technologií, které jsou obvykle materiálově i energeticky méně náročné a celkově k prostředí šetrnější. Efekt rostoucího objemu výroby a zejména spotřeby na celém světě je rozhodujícím faktorem. Typickým příkladem je automobilová doprava. Jednotlivá auta mají účinnější a čistší motory než dříve, jsou bezpečnější a – s výjimkou vozů typu SUV – k prostředí vlídnější. Celkově však zátěž prostředí samotnou dopravou i potřebnou infrastrukturou roste. Efekt stále většího počtu vozidel i ujetých kilometrů převyšuje jakékoliv zlepšení individuálního environmentálního „chování“.

Jak ukázal hospodářský vývoj a zároveň vývoj znečištění prostředí za posledních téměř 40 let, které uplynuly od vydání „Mezí růstu“, základní trendy se nezměnily. O rostoucí zátěži prostředí v různých zemích i v globálním rozměru jsme trvale informováni, v poslední době mezi ně patří především hrozba změny klimatu. V žádné důležité oblasti přírodních zdrojů a životního prostředí – snad s výjimkou narušení stratosférické ozonové vrstvy, která se pomalu vzpamatovává z útoku dnes už nevyráběných freonů a jim podobných látek – nezaznamenáváme zlepšení, nýbrž jen různě výrazné zhoršování. Klesá biologická rozmanitost, roste zátěž atmosféry skleníkovými plyny a zdraví ohrožujícími aerosoly, zvyšuje se kontaminace cizorodými chemikáliemi i sloučeninami reaktivního dusíku, hrozí nedostatek pitné vody a potravin.

O zásadní změnu se pokouší v květnu 2011 představiteli OECD schválená Strategie zeleného růstu (Green Growth Strategy). Podle jejích autorů znamená zelený růst „trvalý ekonomický růst a rozvoj a zároveň zabezpečení, aby přírodní systémy nadále poskytovaly zdroje a služby, na kterých závisí naše existence a kvalita našeho života“. Autoři nepovažují svou strategii za náhradu udržitelného rozvoje, nýbrž za jeho součást a prostředek k naplnění této koncepce. Strategie předkládá celou řadu vodítek, jak dosáhnout zeleného růstu, od komplexu opatření na podporu zelených inovací přes zaměření investic až k obsáhlým návodům pro ekonomickou politiku (např. odstranění environmentálně škodlivých a podpora příznivých dotací, internalizace negativních environmentálních externalit prostřednictvím daní nebo obchodovatelných povolenek, revize vlastnických vztahů) a tvorbu zelených pracovních míst. Strategie zároveň předkládá soubor indikátorů, které mají dokumentovat, zda je vývoj úspěšný. Hlavně míří k tomu, aby se dosáhlo tzv. decouplingu, odpoutání křivek ekonomického výkonu a zátěže prostředí. Mezi indikátory odpoutání patří například energetická, materiálová nebo uhlíková produktivita (nebo obráceně náročnost). Pokud by se totiž skutečně povedlo, že při rostoucí ekonomice zátěž prostředí neroste a naopak se v kritických parametrech snižuje, mohla by se skutečně naplnit základní myšlenka zeleného růstu.

Až dosud se většině ekonomik daří dosáhnout „relativního“ odpoutání, to znamená nižší zátěže (vyjádřené například nižší spotřebou přírodních zdrojů nebo nižšími emisemi škodlivin) na jednotku ekonomického výkonu, měřeného nejčastěji hrubým domácím produktem. Potřebné „absolutní“ odpoutání však nenastává téměř nikdy.

Nepřekvapuje proto, že se stále častěji objevují úvahy přímo nebo nepřímo navazující na Meze růstu, jež zpochybňují udržitelnost neustálého hospodářského růstu, který ve své dosavadní podobě není s účinnou ochranou životního prostředí v globálním měřítku slučitelný. Britský ekonom Tim Jackson (Prosperity without Growth, 2009) na mnoha číslech dokazuje, že současný i do budoucna předpokládaný ekonomický růst udržitelný není.

Nedávná celosvětová ekonomická krize (dosud nevíme, zda je plně zažehnána) tyto otázky znovu zdůraznila. Vlády většiny zemí na ně reagovaly nasměrováním jisté části „záchranných balíčků“ směrem k ekologizaci výroby či spotřeby, což – jak jsme ukázali - samo o sobě může pomoci jen do menší míry. Naprostá většina všech aktivit v rámci států i v mezinárodním rámci směřovala a směřuje k co nejrychlejšímu opětovnému nastartování robustního ekonomického růstu. Stejným směrem ve skutečnosti míří i zmíněná Strategie zeleného růstu OECD a další podobné dokumenty, například velmi důkladná práce „Zelená ekonomika“ (Green Economy), kterou předložil v r. 2010 UNEP.

Všechny tyto texty a mnohé další více nebo méně zásadní a autoritativní dokumenty však zřejmě stále nepředstavují skutečně použitelný recept jak dosáhnout udržitelnosti rozvoje. Důkazem toho je i rozhodnutí OSN uspořádat další světový summit věnovaný této otázce. Má oficiální název Konference o udržitelném rozvoji OSN, neoficiálně Rio+20, bude se konat v červnu 2012 v Riu de Janeiro. Jsou stanovena dvě témata: Zelená ekonomika v rámci udržitelného rozvoje a vymýcení chudoby a Institucionální rámec (rozumí se v rámci OSN) pro udržitelný rozvoj. Na obou tématech se intenzívně pracuje a teprve uvidíme, přinesou-li – zejména Zelená ekonomika – nové a zásadní podněty.

Vraťme se však k poznámce paní Dowdeswellové, kterou jsme uvedli na počátku této úvahy. Od doby, kdy ji pronesla, se koncepce udržitelného rozvoje velmi rozkošatila. Obecně se zdůrazňuje potřeba rovnoměrného rozvoje a harmonie mezi třemi pilíři, sociálním, ekonomickým a environmentálním. Jak konstatuje jeden z podkladů pro Rio+20, zpráva generálního tajemníka OSN z ledna 2010, bylo dosaženo pokroku v celosvětovém měřítku zejména v záležitostech pilířů ekonomického a sociálního, méně však v pilíři environmentálním. UNEP (Press release on the lunch of the Green Economy initiative, London, 22ndOct.2008) sděluje: „Mezi léty 1981 a 2005 se světová ekonomika více než zdvojnásobila, avšak 60% světových ekosystémů bylo buď degradováno nebo nadměrně využíváno“.

Navzdory všem těmto varováním nevidíme žádné známky zásadní změny současného modelu ekonomického růstu, který sebou nese globální environmentální degradaci. Jeho hlavním motorem je růst spotřeby. I když může být jistým způsobem korigován strategií zeleného růstu či zelené ekonomiky, základní charakteristiky spojené s předpokládaným – a všemi žádaným – růstem nejméně o 3 % ročně v globálním měřítku zůstávají. Těžko si lze představit nějakou zásadnější změnu směru, alespoň po dohlednou budoucnost 5-15 let. Vývoj v rámci ekonomického i sociálního pilíře přinese ekonomický růst a téměř jistě i sociální rozvoj, který snad pomůže i nejchudším státům. A zřejmě se to bude přes všechny dobré úmysly nadále dít na úkor „pilíře“ environmentálního. Nevěřím, že by ve zmíněném krátkodobém až střednědobém horizontu přímo hrozila nějaká bezprostřední ekologická katastrofa. Avšak postupná devastace základny přírodních zdrojů pokračuje a hrozí vážnými potížemi, byť v budoucnosti vzdálenější.

Dobrou zprávou je, že tuto hrozbu si světové společenství postupně uvědomuje stále jasněji. Péče o životní prostředí se „nerozpustila“ ve vágní ideji udržitelného rozvoje, ale nabyla snahy dosáhnout environmentální udržitelnosti. Tuto myšlenku můžeme považovat za základ účinné ochrany životního prostředí, lidského zdraví před účinky znečištění, přírodních zdrojů, bohatství přírody, a to v kontextu udržitelného rozvoje. To znamená v úzkém vztahu k ostatním aspektům hospodářského a společenského rozvoje, tedy k „pilířům ekonomickému a sociálnímu“. Jasně zdůrazněná potřeba chránit „naši jedinou Zemi“ a prostředí, které lidem poskytuje, stále trvá, je však pojata v širším rámci. Nerozpustila se, jak se obávala Dowdeswellová, nýbrž získala širší základnu. Lidskou činnost obecně posuzujeme podle řady kritérií: musí být technicky proveditelná, má být v souladu s principy morálními, nesmí se příčit principům ekonomickým, nepřekračovat platné zákony. Požadavek environmentální udržitelnosti říká, že mimo všechna tato i jiná kritéria také existuje kritérium environmentální. Důležitými zásadami tohoto kritéria jsou:

  • Ohled na živou přírodu. Je nutno co nejúplněji zachovat biologické bohatství a rozmanitost. Udržet přírodní ekosystémy v co nejlepším stavu, ochránit jejich zdraví, což znamená zároveň nezničit předpoklady jejich fungování jako poskytovatele přírodních služeb a statků pro lidské hospodářství a samotnou lidskou existenci.
  • Ohled na planetární systémy. Život na Zemi ve své současné podobě – včetně života lidí a lidské civilizace – je úzce spjat s fungováním globálních ekologických systémů, jako je hydrologický cyklus, fyzikálně chemické atmosférické procesy (včetně funkce stratosférické ozonové vrstvy) a klimatický systém. Lidská činnost je schopna tyto systém zřetelně ovlivnit, mnohdy s výrazně nepříznivými důsledky pro živou přírodu a lidskou činnost.
  • Místní podmínky. Environmentální kritérium nabývá různé podoby v různých situacích, rozhodující jsou místní podmínky. Ony určují, která z obecných zásad má smysl a jaká bude výsledná podoba její aplikace. Přírodní podmínky se mění v čase, jak v důsledku přírodních, tak antropogenních procesů a lidská činnost a její vliv na prostředí se rovněž proměňují.
  • Dlouhodobá perspektiva. Časové měřítko přírodních procesů může být zcela jiné, často mnohem delší, než jsme ochotni a schopni v různých souvislostech brát do úvahy. Často se například uvádí neadekvátnost časové perspektivy národních vlád, v demokratických zemích obvykle zvolených na 4 roky. Patřičně zohlednit jevy, které se s jistou pravděpodobností odehrají ve vzdálenější budoucnosti, vyžaduje náročné rozšíření běžné časové perspektivy.
  • Široká prostorová perspektiva. Celosvětový rozměr se zdá být v současném globalizovaném světě samozřejmostí, avšak s dostatečným oceněním prostorově vzdálených jevů má lidská psychika zcela přirozené potíže.
  • Složitost systému. Systémy živé i neživé přírody se vyznačují velikým množstvím vzájemných vazeb včetně vazeb zpětných. Zejména pozitivní zpětné vazby mohou nebezpečně zesilovat nepříznivé dopady i relativně malých a nenápadných zásahů. To platí jak v malých, tak ve velkých měřítkách, v planetárním rozsahu například pro klimatický systém.
  • Nelinearita vývoje. Přírodní systémy se kvůli své mimořádné složitosti chovají do jisté míry chaoticky. Je třeba mít na paměti různé aspekty možné nelinearity budoucího vývoje, jako jsou spoušťový efekt nebo možnost překlopení do zcela nového stavu. S tím souvisí různá míra rizika vyvolání katastrofických následků, která se těžko předvídá právě v důsledku eventuálních nelinearit vývojových trajektorií (momentů překvapení).
  • Nevratnost. Vlivy lidských aktivit na ekosystémy nebo na biogeochemické či hydrologické cykly mohou způsobit nevratné změny. Ty je třeba pokud možno vyloučit. V extrémním případě to platí o zániku jednotlivých biologických druhů. Naopak je nutno co nejvíce posilovat schopnost přírodních systémů samovolně se vrátit do výchozího nebo rovnovážného stavu, jejich odolnost neboli resilienci. Současně probíhající změna klimatu tento požadavek zvláště zdůrazňuje. 
  • Předběžná opatrnost. Tento princip, zakotvený například v zásadě č. 15 Deklarace z Ria de Janeiro a prakticky uplatněný v mnoha environmentálních opatřeních včetně velkých mezinárodních smluv (např. Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu), neznamená znevážení nebo dokonce odmítnutí významu znalostí obecně a vědeckých poznatků zvláště. Právě naopak, vychází z co možná nejúplnějšího poznání, k čemuž patří stanovení nejistot jednotlivých zjištění. Jeho uplatnění je důležité zejména v souvislosti s výše konstatovanou složitostí systému, s obavou z nevratnosti změn a zejména s možností nelineárního průběhu budoucích vývojových trajektorií.
  • Produktivita zdrojů. Produktivita práce či kapitálu je běžným tématem ekonomické teorie, součástí environmentálního kritéria je požadavek šetrného hospodaření s přírodními zdroji, požadavek jejich co nejvyšší produktivity. Technologie by měly být co nejméně energeticky a materiálově náročné a celé výrobní a spotřební komplexy by měly být propojovány do uzavřených látkových cyklů. Výsledné výrobky by měly mít optimální životnost (která často závisí na určitém kritickém prvku, jemuž by stačilo věnovat více péče) a měly by být jednoduše opravitelné. Výrobky by rovněž předem měly umožnit jejich efektivní znovuvyužití (reuse), případně recyklaci nebo znovuzískání (recovery) původních materiálů a surovin.
  • Regenerace. Obnovitelné zdroje je nutno využívat efektivně a takovým způsobem, aby dlouhodobě nebyla překročena míra jejich regenerace.
  • Ohled na „životní cyklus“.Při posuzování nových produktů, ať jde o výrobky nebo služby, nebo jiných aktivit je nutno myslet na celý „životní cyklus“ dané aktivity se všemi jejími důsledky, třeba i nepřímými a vzdálenými. Žádný výrobek, služba, výrobní proces není osamocen, ale je součástí kratšího či delšího řetězu, který někde začíná (například u dobývání surovin), pokračuje a nakonec končí.
  • Asimilace.  Emise znečišťujících nebo jinak „nepřirozených“ či nebezpečných látek do okolního prostředí je třeba pokud možno úplně vyloučit. V žádném případě nemají překročit asimilační kapacitu prostředí. Velký rozdíl je mezi látkami biodegradabilními (většina látek organického původu) a látkami, které se přirozenými procesy neodstraňují (jako těžké kovy, extrémním případem jsou dlouhodobě se rozpadající radioaktivní izotopy). Nebezpečné jsou rovněž látky, které mají tendenci se akumulovat v určitých složkách prostředí či živých organizmech například v důsledku bioakumulačních procesů.
  • Minimalizace nároků na prostor. Prostor je třeba pojímat jako konečný zdroj, o který se lidské aktivity dělí nejen mezi sebou navzájem, ale i se živou přírodou. Aktivity si obvykle vzájemně konkurují, a proto je třeba v principu prostorem šetřit, ať je kdekoliv. Přitom je zřejmé, že vzácnost prostoru je velmi různá v různých oblastech planety.
  • Co možná nejmenší dopravní náročnost. Každá doprava vyvolává zátěž prostředí a proto je nejlépe tuto zátěž snižovat co nejmenšími nároky na dopravu vůbec.
  • Minimalizace rizik. Technologie by se měly navrhovat tak, aby v principu co nejvíce omezovaly jakákoliv rizika. Znamená to nejen navrhovat bezpečné provozy, ale předem se vystříhat různých činností a procesů, které používají nebezpečné látky nebo nebezpečné technologie, ať už se jedná o látky jedovaté či o výbušné nebo nebezpečné procesy. Moderní technologie například v chemickém průmyslu se postupně téměř úplně obejdou bez rizikových meziproduktů.Technologie musí být spolehlivé a co možná nejvíc zabezpečené proti jakémukoliv selhání technických komponent i „lidského“ faktoru.

Představu o podobě environmentální udržitelnosti v globálním měřítku předložil Johan Rockström se svými spolupracovníky ze Stockholm Resilience Institute. Hovoří o environmentálně bezpečném prostoru pro lidské aktivity, vymezeném „planetárními mezerami“, které by se neměly překročit bez hrozby vážných poruch. Podali návrhy  na kvantitativní vymezení sedm z devíti globálních limitů: maximální obsah skleníkových plynů působících změnu klimatu, minimální mocnost stratosférické ozonové vrstvy, nejvyšší přípustná míra ztráty biologické rozmanitosti, dostupnost zdrojů sladké vody, maximální zátěž prostředí nadbytkem dusíku a fosforu, přípustná míra okyselování mořské vody, maximální rozsah kultivovaných ploch. Zbývající dvě meze, kterými jsou obsah jemných prachových částic v ovzduší a celková chemická kontaminace prostředí, zatím kvantifikovány nejsou.

Tři z mezí jsou již překročeny a bylo by proto zapotřebí urgentních akcí na odvrácení možných velmi negativních důsledků. Jsou to obsah skleníkových plynů působících změnu klimatu, zátěž sloučeninami dusíku a rychle pokračující redukce biologické rozmanitosti.

O tom, jak zmírnit již probíhající a v budoucnu hrozící skutečně vážnými potížemi změnu klimatu se intenzívně jedná na nejvyšší mezinárodní úrovni v rámci uzavřené Rámcové úmluvy o změně klimatu. Rovněž snaha zabránit další redukci biologické rozmanitosti je předmětem mnoha mezinárodních jednání v rámci platné Úmluvy o biologické rozmanitosti. Pokud se podaří dojednat a uzavřít účinné protokoly k oběma úmluvám (v případě klimatu nahradit dosavadní ne plně úspěšný kjotský protokol), budou k dispozici účinné nástroje jak respektovat stanovené planetární meze. Úspěšným příkladem, bohužel až dosud spíše výjimečným, je Montrealský protokol o ochraně ozonové vrstvy Země, který se svými dodatky zabránil další redukci ozonu zákazem výroby a spotřeby látek ohrožujících ozonovou vrstvu.

Obecně se dá říci, že právě mezinárodní úmluvy a příslušné protokoly, které se po ratifikaci parlamenty jednotlivých států stávají součástí národních právních řádů, se mohou stát účinným nástrojem pro dosažení environmentální udržitelnosti rozvoje tak, aby se lidské aktivity mohly rozvíjet v environmentálně bezpečném prostoru.

Pro bezvýhradné zastánce lidské svobody se tato úvaha bude snad zdá nepřijatelnou, protože může být vnímána jako svévolný útok na svobodu ve jménu nedokázaných a snad vůbec neexistujících nebezpečí. Dobře však víme, že svoboda není totožná s ničím neomezenou svévolí, že má smysl jen tehdy, je-li spojena s odpovědností. Odpovědnost lidí za osud planety Země je zřejmou skutečností současné epochy. Už se nemůžeme utěšovat, že přece jen přírodní síly a regenerační schopnost přírody je nesrovnatelně větší než možnosti lidské, byť znásobené současnou vědou a technikou. Žijeme totiž v antropocénu[1] v epoše, která s nástupem industriální fáze vystřídala dřívější období zemědělské civilizace.

Epocha antropocénu je obdobím mimořádně rychlé a nesmírně rozsáhlé expanze našeho biologického druhu Homo Sapiens. Je nás mnohonásobně více než před 200 lety a žijeme po materiální stránce nesrovnatelně lépe. Nebe, pod kterým žijeme, však není bezoblačné, nad obzorem a zčásti i přímo nad námi jsou mraky, které hrozí lijákem, bouří či přímo přírodní katastrofou. Úspěch antropocénu nebyl zadarmo, ale nezaplatili jsme my lidé, ale příroda naší planety, která nám poskytovala své služby a kterou jsme zásadně změnili. Připravme se na to, že přírodním službám bezodkladně musíme věnovat podstatně větší pozornost než je tomu dosud a výrazně zvýšit své úsilí o jejich trvalé zachování.

Minulé epochy lovecko-sběračské a zemědělské vyústily do situace stabilizované, z našeho dnešního pohledu globálně environmentálně udržitelné. Jak nás však upozorňují úpadky mnoha dávných civilizací, ke kterým významně přispěla právě environmentální neudržitelnost. Dnešní situace je však nová v tom, že má globální charakter, na rozdíl od kterékoliv situace historické. Vážné problémy v oblasti environmentálních důsledků lidských aktivit mají globální rozměr, není z nich úniku. Tato nová dimenze však nemusí přinést fatální důsledky, pokud se podaří dostatečně rychle změnit současné trendy, které se jeví jako environmentálně neudržitelné. Antropocén, stejně jako předešlé období lovecko-sběračské  nebo zemědělské může vyústit do environmentálně trvale udržitelné fáze. To je jedna z velkých výzev přítomnosti.



[1] Termín zavedli Crutzen a Stoermer a označili tím současnou epochu, za jejíž začátek symbolicky označili rok 1784, kdy James Watt vynalezl parní stroj.