banner

Video k mým 80. narozeninám

Osmdesáté narozeniny jsem oslavil ve vile Lanna v kruhu přítel. Podívejte se na zdravici, kterou mi u této příležitosti společně vytvořili.
bm80 

Geologické dědictví kladského pomezí

Klima

Klima neboli podnebí je definováno jako průměrný stav atmosféry v daném místě; projevuje se charakteristickým počasím v období mnoha let. Nejdůležitější charakteristikou klimatu je teplota...

 

 

Reportáž z mezinárodního semináře

Geologické dědictví Kladského pomezí

Občané a životní prostředí

Žijeme v období, které nositel Nobelovy ceny Paul Crutzen nazval antropocénem (1), za jehož symbolický počátek byl označen rok 1784, kdy James Watt vynalezl parní stroj. Tento termín připomínající svým tvarem názvy geologických epoch chce naznačit, že žijeme v době, která se od minulosti zásadně liší.

Antropocén především přinesl nesmírně rychlý růst populace. Na jeho počátku žilo na Zemi přibližně 800 milionů lidí, dnes je nás téměř desetkrát více, a populační růst se pravděpodobně zastaví až u počtu 9 miliard někdy okolo roku 2050. Zároveň jsou lidé v průměru mnohonásobně bohatší, mají lepší výživu a nesrovnatelné množství nejrůznějších materiálních statků. Dnes žijeme na planetě, kterou si lidé v plné míře podmanili, lidská civilizace se svou všemocnou technikou postupně probudila síly, které se vyrovnají nebo v mnohém i předčí síly přírodní. Zřetelně o tom svědčí globální změna klimatu vyvolaná především antropogenními emisemi skleníkových plynů a zejména oxidu uhličitého vznikajícího spalováním fosilních paliv. Lidé přeměnili větší část obyvatelných souší, zásadně ovlivnili biologickou rozmanitost pevnin a v rostoucí míře i oceánů, ovlivňují hydrologický cyklus a biogeochemické cykly hlavních živin, produkují chemikálie, které mění chemický obraz životního prostředí v globálním měřítku.

Nesmírný vzrůst materiální prosperity však stejně jako ve  všech předcházejících historických epochách v plné míře závisí na službách, které nám poskytuje příroda (2). Stejně jako dříve se nemůžeme obejít bez vzduchu, který dýcháme, bez vody, kterou pijeme, bez obilí, které, které nám vzešlo z úrodné půdy.  Jsme závislí na regulačním mechanismu globálního klimatu či ochraně před škodlivým ultrafialovým zářením, jež nám poskytuje stratosférická ozonová vrstva.  Bez přírodních služeb globálního ekosystému se v žádném případě nemůžeme obejít. Náš materiální blahobyt, jedna ze základních složek kvality života, se opírá o služby přírody, jež jsou nám plně k dispozici.

 Je však více než zřejmé, že takové fungování však není bez omezení. Příroda  své služby a statky poskytuje v podmínkách podmaněné planety, to znamená, že závisí na lidské činnosti, na nás samých, do jaké míry umožníme, aby zůstávaly na uspokojivé úrovni.  Čtenářům tohoto časopisu nemusíme připomínat, jak často jsou ohroženy, do jaké míry je ovzduší znečištěno v místním i planetárním měřítku, voda kontaminována či půda degradována. Epocha antropocénu se od všech předchozích dob tedy také liší tím, že cílevědomá ochrana přírodních služeb musí patřit mezi zcela základní lidské cíle.

Jinými slovy, nutné je takové chování, které můžeme nazvat environmentálně udržitelným. Můžeme zmínit nejdůležitější aspekty tohoto „environmentálního“ kritéria (3):

  • Mít ohled na živou přírodu. Přírodní systémy jsou obvykle jemně vyváženy a jakkoliv vynikají stabilitou, jsou-li ponechány samy sobě, nedovedou se zotavovat z ran zasazených lidmi.
  • Nedopustit nevratné změny. Je třeba co nejvíce posilovat schopnost přírodních systémů, samovolně se vrátit do výchozího nebo do rovnovážného stavu a vyloučit změny nevratného charakteru.
  • Uplatňovat dlouhodobou perspektivu. Časové měřítko přírodních procesů může být zcela jiné a většinou mnohem delší než jsme ochotni a schopni v různých souvislostech brát do úvahy.
  • Chápat nelinearitu vývoje. Budoucí vývoj může obsahovat nečekaná překvapení, protože se mohou uplatnit různé nelineární efekty (spoušťový efekt, překlopení do nového stavu apod.).
  • Počítat se zpětnými vazbami. Pozitivní zpětné vazby mohou nebezpečně zesilovat nepříznivé dopady i relativně malých zásahů.
  • Dbát na regeneraci zdrojů. Obnovitelné zdroje je nutno využívat takovým způsobem, aby dlouhodobě nebyla překročena míra jejich regenerace.
  • Vzít na vědomí omezenost asimilace. Emise znečišťujících látek do okolního prostředí nemají překročit jeho asimilační kapacitu.
  • Podporovat produktivitu zdrojů. Všechny technologie by měly být co nejméně energeticky a materiálově náročné a potřebovat co nejmenší prostor.
  • Vycházet z místních podmínek. Snad nejdůležitější součástí environmentálního kritéria je ohled na místní podmínky. Ty určují, která z obecních zásad má v daném konkrétním případě smysl a jaká bude výsledná podoba jejich uplatnění. Pozor na to, že přírodní podmínky i důsledky lidské činnosti se mění nejen v prostoru, ale i v čase.

Pro environmentálně udržitelné chování jsou klíčově důležité individuální lidské postoje. Jistě existuje stát, zákony a instituce, které se snaží chování jednotlivců usměrňovat, svobodné a odpovědné rozhodování je však základní. Lidé nechtějí a nemají být okřikováni, časté zákazy a příkazy mnohdy nejsou příliš účinné, protože lidé chápou, že mohou být jen projevem arogance těch, kteří se cítí povoláni rozhodovat za druhé.

Lidé ovšem nežijí sami, nýbrž v určité komunitě. Už staří Řekové zdůrazňovali, že člověk je „zvíře společenské“. Komunity mají různé úrovně. Od rodiny přes obec, kde lidé žijí,  nejrůznější společenství  – církve, sdružení, zájmové organizace, družstva, přátelské kroužky a mnoho jiných – přes výrobní a jiné podniky až po stát i mezinárodní organizace (4). Tato skutečnost se mnohdy poněkud přehlíží. Vzdělávání, výchova, informace jsou obvykle zaměřeny na jednotlivé lidi, platí to o volebních kampaních stejně jako o reklamách na nejrůznější výrobky či služby. Jen výjimečně jsou zaměřeny na rodiny a snad nikdy se tato úroveň nepřesáhne.

Z hlediska starosti o životní prostředí a environmentální udržitelnost jsou však právě klíčové obce, protože právě na této úrovni se toho „děje nejvíc“. Podíváme-li se na celý soubor přírodních služeb, vidíme, že ty nejdůležitější jsou vázány na místo, ve kterém lidé žijí. Zde musíme mít k dispozici čistou vodu a čistý vzduch, získáváme svou potravu a zajišťujeme další životní potřeby. Ostatně to uznává i legislativa, která činí vedení obcí zodpovědnými za zajištění základních životních podmínek. Zákony, nařízení, předpisy ať už jsou na úrovni národní či dokonce globální jsou důležité,  poskytují  obecný rámec. Důležité je však především „jak  my to u nás děláme“. Rozhodující jsou zvyklosti, které platí v jednotlivých obcích. Konkrétní lidské komunity určují, jak se lidé vůči životnímu prostředí chovají včetně toho,  zda  zákony dodržují či nedodržují. Všichni velmi dobře víme, že se v této věci jednotlivé obce velmi liší i v rámci jednoho kraje nemluvě o celém státě a nebo dokonce o celé  Evropské unii, i když zde platí v zásadě stejné zákony.

 

Kolektivní chování je zpravidla určující i pro jednání lidí jako jednotlivců a  jejich domácností. Ohled na to „co by tomu řekli sousedé“ je  mocnou pohnutkou pro chování  většiny lidí. Informace, které poskytují školy či sdělovací prostředky jsou vnímány v prostředí kolektivního vědomí obcí, které je buď přijímá jako důležité a významné nebo jim nevěří či je odmítá. Jednotlivci a obce jsou spojité nádoby: občané tvoří kolektivní vědomí a naopak společenská atmosféra utváří názory, postoje a následně i chování jednotlivých lidí. Racionálně založené informace jsou jedním ze zdrojů, ze kterých se tyto postoje a chování tvoří,  významné jsou i další životní způsoby lidí, kterým lidé důvěřují a které znají nebo obdivují (známé osobnosti sportovců, herců, vědců, ale i „celebrit“ místního formátu jako je třeba místní lékař nebo populární učitel). Mnoho dalších vlivů můžeme shrnout pod všeobecný termín místní historická tradice.

Podle sociologických výzkumů veřejného mínění je v posledních letech  charakteristické, že lidé zdůrazňují své environmentálně příznivé postoje (5). Uznávají potřebnost „zelených“ zákonů a většinou soudí, že vláda nedělá dost pro ochranu životního prostředí. Nařízení a zákony, jež přicházejí zvenčí, můžeme považovat za jeden ze vstupních impulsů pro zaujímání takových postojů. Stojí za poznámku, že zpravidla hodnotí nejlépe kvalitu životního prostředí a péči o ně ve svém bezprostředním okolí, ve své obci, zatímco na celostátní úrovni a ještě více na globální úrovni považují situaci za špatnou. I tato skutečnost svědčí o tom, že nejdůležitější úrovní environmentální problematiky je právě úroveň obecní.

Sociologové však zároveň upozorňují, že skutečné jednání lidí je v určitém rozporu s jejich deklarovanými postoji (6). Lidé vědí, jak by se měli chovat, cítí, že by to bylo správné, aby se tak chovali a proto prohlašují, že se tak skutečně chovají.  To je velmi přirozené lidské chování, nad tímto větším či menším rozporem není třeba zoufat. Naopak, pro environmentálně příznivé chování jsou potřebné postoje  základním předpokladem. Kdyby jich nebylo, mohli bychom zanechat veškeré naděje. Jestliže  lidé zastávají postoje přátelské k životnímu prostředí a přírodním službám, můžeme doufat, že postupně se tyto postoje promítnou i do jejich chování. Skutečné jednání domácností, obcí a podniků je pak tím rozhodujícím faktorem, který určuje, zda se podaří dosáhnout environmentální udržitelnosti a zachovat dostatečnou úroveň přírodních služeb.

Můžeme rozlišit tři úrovně environmentálně příznivého chování. Především jde o rozhodování o plánovaných aktivitách. V poslední době jsme například svědky mnohých bitev mezi zastánci rozvoje dálnic, průmyslových zón či sportovních areálů na jedné straně a „ekology“, kteří výstavbě brání. Necháme stranou skutečnost, že ekologické aspekty nebo uváděné  důvody ekonomického rozvoje jsou mnohdy jenom argumenty zástupnými, lidé přitom hájí své různé zájmy individuální nebo skupinové ať už jde o výnosné ceny pozemků nebo jiné výhody. Důležité však je zjistit, jaké  environmentální a ekonomické důsledky jednotlivé plánované aktivity skutečně mohou znamenat. Není to vždy snadné poznat, odborné expertízy, analýzy, indikátory jsou důležitým pramenem informací pro rozhodování. Protože žijeme v demokratické společnosti, je v posledu konečným rozhodčím demokratický proces, i když může být do větší či menší míry zdeformován (nepřiznanými) skupinovými zájmy. Proto je zřejmé, že individuální lidské postoje z velké části formované kolektivním vědomím obce či jiné komunity nakonec hrají rozhodující roli.

Za druhou úroveň můžeme považovat konkrétní jednání jednotlivců, obcí či podniků, které má víceméně na první pohled jasné a zřetelné environmentální důsledky ať už příznivé či nepříznivé. Zde platí okřídlené „na každém záleží“ ať už jde o jednání  člena domácnosti, který svědomitě recykluje odpady, či řidiče dbajícího na správně seřízený  dieselův motor silného automobilu nebo obecní zastupitele, kteří mají na starost čištění ulic ve městě. Do nedávné doby se za nejdůležitější škůdce životního prostředí považovaly průmyslové podniky, vypouštějící jedy do vzduchu nebo do vody. Dnes se často chovají do té míry ukázněně, že žádnou velkou zátěž životního prostředí nepředstavují. Na významu naopak získávají „plošné zdroje“, jednotliví občané, domácnosti, turisté, motoristé....... . Ti všichni  svým praktickým jednáním rozhodují o tom, jak veliká tato zátěž je.

Jednání na uvedených dvou úrovních má bezprostřední, viditelné environmentální důsledky. Na rozdíl od toho poslední třetí úroveň má důsledky nepřímé, avšak ve skutečnosti je nejzávažnější. Hovoříme o vzorcích spotřeby a výroby. Samotné materiální potřeby našeho způsobu života spolu s mírou environmentální náročnosti, s jakou jsou tyto potřeby naplňovány, jsou tím konečným faktorem, který určuje zda naše civilizace může být environmentálně udržitelná. Platí to pro domácnosti, průmyslové podniky a celá odvětví stejně tak jako pro obce. „Zelené“ chování se zdaleka netýká jenom toho, zda jsou instalovány kontejnery na tříděný odpad. Celková spotřeba materiálů, energie, prostoru a produkce odpadů (mnohdy nebezpečných a nad asimilační schopnost okolního prostředí) určují, zda jednání je environmentálně udržitelné či nikoliv. Teoreticky si to uvědomujeme, například když hovoříme o ekologické stopě a víme o tom, že už nám nestačí jedna planeta, ale že bychom potřebovali dvě nebo tři.