banner

Video k mým 80. narozeninám

Osmdesáté narozeniny jsem oslavil ve vile Lanna v kruhu přítel. Podívejte se na zdravici, kterou mi u této příležitosti společně vytvořili.
bm80 

Geologické dědictví kladského pomezí

Klima

Klima neboli podnebí je definováno jako průměrný stav atmosféry v daném místě; projevuje se charakteristickým počasím v období mnoha let. Nejdůležitější charakteristikou klimatu je teplota...

 

 

Reportáž z mezinárodního semináře

Geologické dědictví Kladského pomezí

(Ne)udržitelný svět a Rio+20

„Tehdy udeřila podivná morová rána…. Nastalo zvláštní ticho. Ptáci – například – kam se ztratili? Jenom ticho leželo nad poli, háji a mokřadem…. Žádná kouzla, žádný útok nepřátel neumlčely znovuzrození života v zasaženém světě. Způsobili to sami lidé.“

Slavná knížka Rachel Carsonové Mlčící jaro, která vyšla před 50 lety (27. září 1962), dramaticky upozornila na vážné nebezpečí, které hrozí životnímu prostředí z neuváženého používání jedovatých pesticidů. Tehdy široce aplikované DDT se šíří do širokého okolí a do velkých vzdáleností a stále si zachovává svou toxicitu. Podobným směrem uvažovali vědci ve Skandinávii, kteří pozorovali, jak masivně hynou ryby v jejich jezerech a chřadnou lesy. Odhalili příčinu: Škodlivé emise z Anglie, Německa i Československa putují stovky a tisíce kilometrů daleko, vypouštěné sloučeniny síry a dusíku působí kyselé deště, které ničí přírodu ve Švédsku či Norsku. Jednotlivé události, které se až dosud na různých místech zaznamenávaly, přerůstají v hluboké a vzájemně provázané celkové ohrožení. Ne náhodou se ve Stockholmu sešla v červnu 1972 historická Konference OSN o lidském životním prostředí, jejímž mottem bylo: „Pouze jediná Země“. Světové veřejnosti vydala své vážné varování: „V dějinách bylo dosaženo bodu, kdy musíme na celém světě usměrnit své aktivity s cílem odpovědněji dbát na jejich důsledky pro životní prostředí. V důsledku nevědomosti nebo nevšímavosti můžeme způsobit masivní a nevratné škody pozemskému prostředí, na němž závisí náš vlastní život a jeho kvalita“. Stockholm znamenal velké probuzení. Byly přijímány zákony na ochranu prostředí, na komíny elektráren se začala instalovat různá filtrační zařízení, odpadní vody z měst a továren musely důsledně procházet čistírnami.

Avšak „Meze růstu“ manželů Meadowsových, - vyšly několik týdnů před zahájením Stockholmské konference - sdělily, že technická zařízení „na konci trouby“ stačit nemohou, byť jsou účinná, protože problém má hlubší kořeny. Znečišťování, poškozování přírody a rychlé a nevratné čerpání přírodních zdrojů je pevně svázáno se samotným hospodářským procesem, který sebou nutně nese environmentální devastaci. Není způsobena jen nedbalostí či nedostatkem techniky, je to proces hluboce svázaný s celou ekonomikou v její dosavadní podobě. Účinnou ochranu prostředí a přírodních zdrojů je tedy nutno založit šířeji a důkladněji, než jen na omezujících opatřeních, ať už technických či administrativních. To je jádrem koncepce udržitelného rozvoje, jak ji přinesla „Zpráva Brundtlandové“ (Naše společná budoucnost,1987): „Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí naplnění potřeb současné generace, aniž by byla ohrožena možnost naplnit potřeby generací příštích“. Své prostředí nesmíme zatížit a zničit nad únosnou míru, musíme je zachovat i pro své děti a vnuky našich vnuků. Důkladný recept jak toho dosáhnout přinesla pak mohutná tisícistránková Agenda 21, slavnostně přijatá více než stovkou hlav vlád a států na historicky největším „Summitu Země“ v Riu de Janeiro v červnu 1992.

Všichni doufali, že zásadní otázky jsou vyřešeny a „duch Ria“ přinese harmonii ochrany životního prostředí a rozvoje. Studenou sprchu však přineslo nenápadné „Zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN“ již v červnu 1997: „Stav životního prostředí se nadále zhoršil a významné environmentální problémy jsou součástí socio-ekonomické struktury  zemí ve všech regionech“. Různá technická opatření, zákony na ochranu prostředí, summity ani mezinárodní úmluvy až na výjimky (až dosud jedinou významnou je úspěšná ochrana životně důležité ozonové vrstvy Země) žádný zásadní zlom nepřinesly. Program OSN pro životní prostředí (UNEP) přinesl nedávno podrobnou analýzu současných globálních „megatrendů“, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) publikovala v těchto dnech „Globální výhled životního prostředí do roku 2050“. Obě práce shodně konstatují, že za poslední období svět prošel dramatickým a navíc neustále se zrychlujícím vývojem. Od začátku 70. let vzrostla světová populace z necelých 4 miliard na dnešních 7 miliard a objem světového hospodářství se zvětšil 3x. O rychlém růstu prosperity svědčí růst průměrné doby dožití při narození, za posledních 20 let se zvýšila z 62 let na 66 let. Je to především dáno lepšími životními podmínkami: Celková produkce potravin stoupla o 45%, spotřeba masa se zvýšila z 34 kg na osobu a rok na 43 kg, i když rozdíly mezi jednotlivými zeměmi i v rámci jednotlivých států jsou obrovské a spíše se prohlubují. Základní ekonomický indikátor HDP se zvýšil v celosvětovém měřítku o 75 %, především v několika rozvojových zemích, spojený se zvýšením produkce oceli o 100 %, cementu o 170 %, plastických hmot o 130 % či objemu letecké přepravy zboží o 220 %. Tento vývoj sebou zároveň přinesl růst spotřeby primárních energetických zdrojů o 40 % a nerostných surovin o 41 %.

Zároveň se však vážně zhoršila světová environmentální situace:

  • Již dnes jsou jasně patrné ničivé důsledky zrychlující se změny klimatu, jejíž hlavní příčinou jsou rychle rostoucí emise skleníkových plynů, především oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv. Od r. 1992 se objem těchto emisí zvýšil o 36 % a jeho koncentrace v atmosféře o 9 % (od začátku industriálních období celkem o 40 %). Teplota se ve světovém průměru zvýšila o 0,4oC, přičemž 10 vůbec nejteplejších let bylo v období od r. 1998. Hladina moří stoupá o 2,5 mm ročně, ubývají polární ledovce – nejvýrazněji v Arktidě - , zmenšují  se i ledovce horské zvláště v Himalájích a v Andách, kde představují kriticky důležité zdroje sladké vody. S rostoucím obsahem CO2 v ovzduší souvisí i okyselování vody v oceánu (hodnota pH klesla o 0,5). Pokud se bezprostředně nepodniknou výrazné kroky, změna klimatu přinese do r. 2050 oteplení v průměru o 3-6oC, což je podstatně více, než s čím počítají plánovaná adaptační opatření zaměřená na zvládání sucha, mimořádných událostí (bouře, povodně), zvýšení hladiny oceánu či nedostatku zdrojů vody.
  • Ztráta biologické rozmanitosti způsobená především zmenšením plochy původních lesů, ale i zvýšenou zemědělskou produkcí včetně rychlého růstu pěstování bioenergetických plodin. Lesní pokryv planety se zmenšil od r. 1992 o 300 mil. ha (více než je plocha Argentiny) a s tím souvisí i snížení indexu biologické rozmanitosti (založeném na sledování počtu druhů rostlin a živočichů o 12 % a v nejvíce biologicky bohatých tropech dokonce o 40 %.
  • Nedostatek sladké vody, kterým do r. 2050 bude vážně trpět  40 % světové populace. Hlavními příčinami je změna klimatu (sucha zvláště v Africe), zvýšená poptávka, ale i špatné hospodaření, zejména vyčerpání dostatečně rychle se neobnovujících zásob podzemní vody, například pro „pouštní“ zemědělství v Libyi nebo v Saúdské Arábii.
  • Předčasná úmrtnost v důsledku znečištění prostředí, zejména ovzduší zvláště v Číně, Indii a dalších rychle se rozvíjejících zemích. Stále vážnějším problémem je rovněž rychle rostoucí počet i objem nově vyráběných chemikálií pro nejrůznější účely (zde je šampionem Čína). Jen u velmi malého podílu jsou známy zdravotní účinky, zvláště o dlouhodobých se může jen spekulovat. Podle dosavadních zkušeností však mohou být vážné a nečekané, jak ukazují mnohé příklady z nedávné minulosti (například odhalení široce rozšířených ftalátů jako endokrinních disruptorů).

Neblahou situaci potvrzují závěry významných studií a vědeckých konferencí z poslední doby. Miléniové hodnocení ekosystémů (2005) zjistilo, že úroveň životně důležitých služeb, které nám poskytuje příroda, se výrazně snižuje v důsledku pokračujícího poškození snad všech světových ekosystémů. Johan Rockström se spolupracovníky (2009) ze Stockholm Resilience Center dospěl k závěru, že některé z planetárních mezí vymezujících environmentálně bezpečný prostor pro lidské aktivity jsou již významně překročeny. Současnou situaci vystihuje koncepce  antropocénu, s níž přišel laureát Nobelovy ceny Paul Crutzen. Tímto termínem charakterizoval zásadně novou situaci lidstva, jehož technické síly založené na vědeckém poznání a umocněné mohutným hospodářským rozvojem posledních dvou století vyrovnávají nebo dokonce předčí síly přírodní. Jak říká Crutzen: „Už neplatí protiklad my a příroda. Jsme to teď my, kteří rozhodujeme o tom, co celá příroda je a co bude“. Vážná varování zopakovala a zdůraznila také v Londýně právě skončená velká konference „Planet under Pressure“.

Na tuto zásadně změněnou situaci dnešního lidstva a jeho „pouze jediné planety“ vlastně zareagovala již uvedená Stockholmská konference i koncepce udržitelného rozvoje. Přes veškeré neúspěchy -  nebo snad právě kvůli nim – se tento koncept stal jednou ze základních směrnic a zároveň výzvou pro současný společenský a hospodářský rozvoj. Všechny významné mezinárodní a mezivládní organizace od OSN přes OECD po Evropskou unii považují udržitelný rozvoj za jeden ze svých hlavních cílů. Podobně je na tom naprostá většina států světa včetně České republiky, jejíž vláda přijala v r. 2009 „Strategický rámec udržitelného rozvoje“. Přesto všechny významnější analýzy z poslední doby konstatují, že rozvoj ani globálně ani v žádné zemi nemá udržitelný charakter. Ke stejnému závěru dospělo i OSN, a výsledkem bylo rozhodnutí pokusit se přece jen o zásadnější „změnu kurzu“ a uspořádat nový velký summit nazvaný Konference Spojených národů o udržitelném rozvoji Rio+20. Bude mít dvě základní témata: zelená ekonomika v kontextu udržitelného rozvoje a odstranění chudoby, a institucionální rámec udržitelného rozvoje. Zelená ekonomika – česky říkáme spíše udržitelná ekonomika – by se měla stát  nástrojem k naplnění vize udržitelného rozvoje. Všimněme si například, jaké návrhy předložila OECD, podle níž je nutno:

  • Ohodnotit a ocenit přírodní zdroje a služby ekosystémů, kvantifikovat negativní ekonomické externality a učinit je součástí tržních mechanismů.
  • Odstranit dotace škodlivé pro životní prostředí, například na elektřinu nebo fosilní paliva.
  • Podstatně zvýšit účinnost využití přírodních zdrojů a energie.
  • Podporovat „zelené“ inovace, přesměrovat finanční toky k udržitelným postupům a technologiím, zajistit předpoklady pro komerční využití zelených technologií.
  • Uplatnit soubor spolehlivých indikátorů.

Nelze si představit, že téměř 200 členských států OSN se dokáže shodnout na takovýchto závěrech. Zejména skupina 130 rozvojových států zvaná „G77 a Čína“ určitě nepřizná, že takové nástroje by bylo všude třeba uvést v život. Místo toho budou po vyspělých státech žádat „nové a dotační zdroje financování“, ačkoliv některé z nich mají zdroje spíše k dispozici samy než krizí oslabené tradiční ekonomiky, a ačkoliv se o efektivitě rozvojové pomoci raději nemluví. Budou oddalovat zavedení a dodržování environmentálních norem. Bude se diskutovat o transferu technologií za co nejvýhodnějších podmínek. Konkrétní postupy, i když jsou v principu správné a mohly by nepochybně přinést všeobecný prospěch, totiž vždycky znamenají ztrátu nebo alespoň riziko pro některou zemi nebo zájmovou skupinu. Střetávají se rovněž bezprostřední, krátkodobé zájmy s dlouhodobou globální perspektivou.

Výsledky Ria+20, tak jak se odrazí ve výsledném dokumentu, nejspíše nebudou nijak oslnivé. Přesto však lze doufat, že budou znamenat důležitý krok na obtížné cestě k naplnění ideálu udržitelného rozvoje. Samotná příprava už přinesla mnoho cenných příspěvků k tomuto úsilí, do něhož se vedle vlád intenzívně zapojily „velké společenské skupiny“, například „business community“ neboli soukromý sektor, místní samosprávy či vědecká komunita. Rio+20 může přispět k pokroku na potřebné, ale velmi obtížné cestě k naplnění myšlenky udržitelného rozvoje. Přes veškerou kritiku summitů či do velké míry prázdné rétoriky vlád a mezivládních organizací určitý pokrok na tomto poli zaznamenáváme, a to navzdory tomu, že transformace společenského a ekonomického vývoje na environmentálně udržitelnou trajektorii je mimořádně obtížný manévr. Paní Gro Harlem Brundtlandová ve svém projevu při zahájení Summitu Země v roce 1992 přirovnala tuto transformaci k tak obrovské proměně, jakou byla zemědělská revoluce, kterou skončila starší doba kamenná a jejímž plodem je naše současná civilizace.