banner

Video k mým 80. narozeninám

Osmdesáté narozeniny jsem oslavil ve vile Lanna v kruhu přítel. Podívejte se na zdravici, kterou mi u této příležitosti společně vytvořili.
bm80 

Geologické dědictví kladského pomezí

Klima

Klima neboli podnebí je definováno jako průměrný stav atmosféry v daném místě; projevuje se charakteristickým počasím v období mnoha let. Nejdůležitější charakteristikou klimatu je teplota...

 

 

Reportáž z mezinárodního semináře

Geologické dědictví Kladského pomezí

Potřebujeme energetickou (r)evoluci?

Energie a energetika je dnes jedním z témat, která se velice často diskutují na nejrůznějších fórech v zahraničí i v České republice. Je pozoruhodné, jak výrazně se česká debata liší od zahraniční.

Především je ve světě a v Evropě  na rozdíl od nás téma energie velmi úzce spojeno s otázkou globálního klimatu. Vychází se z toho, že současně probíhající a stále se zrychlující klimatická změna je celosvětovým environmentálním problémem číslo jedna a zároveň se všeobecně přijímá, že její hlavní příčinou jsou emise skleníkových plynů do ovzduší. Protože je v této souvislosti hlavním škůdcem oxid uhličitý pocházející ze spalování fosilních paliv, je zde úzká vazba na energetiku zcela zřejmá. V současné době vzrostla koncentrace oxidu uhličitého o 40 % ve srovnání s předindustriální dobou a odborná veřejnost i politická reprezentace na celém světě se shoduje v tom, že v nejbližších desetiletí je třeba emise oxidu uhličitého drasticky snížit, aby se neprojevily nejhorší důsledky změny klimatu. Patří mezi ně zvýšení hladiny oceánů až o několik metrů, zvýšený výskyt mimořádných událostí včetně povodní, bouří a podobně, hluboké změny v  živé přírodě i v pěstování zemědělských plodin či výrazné omezení zdrojů sladké vody. To se týká zvláště mnoha oblastí, které již dnes trpí suchem, například v Africe, ale i velké části Evropy. Česká republika naštěstí nepatří mezi nejohroženější krajiny, avšak i u nás se vážně připravujeme na náročná adaptační opatření v oblasti vodního hospodářství, protipovodňových úprav, změn v zemědělství, zdravotnických opatření a dalších. Mnohé státy jsou podstatně více ohroženy než my, ať už jde o obavy zemí závislých co do vodních zdrojů na rychle ubývajících himálajských či andských ledovcích nebo oblastí s rozsáhlými nízko položenými krajinami v blízkosti moří včetně malých ostrovních států, z nichž mnohým hrozí úplné zatopení.

 

Vzhledem k naší malé velikosti se samozřejmě nepodílíme na příčinách změny klimatu v rozhodující míře, avšak takováto úvaha je neúplná. Jsme součástí evropského a světového společenství a musíme se podívat na náš relativní příspěvek, počítaný na jednoho obyvatele. Podle tohoto ukazatele patříme mezi několik vůbec nejhorších států na světě. Je smutné, že si nehodláme tuto skutečnost připustit a že naše diskuse o energetice ji prakticky vůbec nebere do úvahy. Pokud se diskutuje se o různých typech energetických zdrojů, zdůrazňují se otázky jako je energetická soběstačnost, geopolitická situace, ekonomika zdrojů, avšak potřeba postupně nahradit fosilní paliva jinými zdroji ve vazbě na zmírnění změny klimatu jakoby nehrála vážnější roli. Přitom je zřejmé, že obnovitelné zdroje – biomasa, slunce, voda, vítr – mají zásadní přednost před jakýmikoliv fosilními palivy včetně jejich tak zvaných čistých variant. Samozřejmě jsou lepší či horší typy paliv i způsoby jejich využití – například plyn je výrazně lepší variantou než uhlí -, avšak vždycky jde o fosilní paliva a ta všechna produkují škodlivé skleníkové plyny. Je jistě lepší spalovat uhlí či jiné palivo co nejefektivnějším a nejčistším způsobem nebo aplikovat technologii zachycování a ukládání uhlíku pod zem, než používat technologie plýtvavé a nečisté. Avšak všechny tyto postupy vposledu prodlužují závislost na fosilních palivech, kterých bychom se principiálně měli zbavit tak brzy jak jen to půjde. Mnohé studie již dnes spolehlivě dokazují, že inteligentní mix obnovitelných zdrojů doplněný inovovanou distribuční soustavou, aplikací technologií úschovy energie a podepřený úzkou mezinárodní kooperací nejméně v rámci Evropy může natrvalo zajistit naše energetické potřeby.

Zastánci jaderné energie mohou namítnout, že právě proto je jediná rozumná alternativa spojena s aplikací těchto zdrojů. Tomuto rozvoji však brání jiné vážné důvody. Především není možno zanedbat široce sdílené obavy o bezpečnost celého jaderně energetického cyklu od těžby surovin přes samotný provoz reaktorů až po bezpečné ukládání radioaktivních odpadů. Rozhodně nelze v této souvislosti brát na lehkou váhu širší i nepřímé důsledky havárie ve Fukušimě, které dále otřásly důvěrou světové veřejnosti v tuto technologii, jakkoliv to v našich sdělovacích prostředcích bylo reflektováno jen sporadicky. Tato havárie  totiž ukázala, že pokud by se skutečně měla zajistit plná bezpečnost jaderného průmyslu, bylo by to ekonomicky neúnosné. Naprosto klíčovou skutečností je, že ve srovnání s jadernými zdroji, jejichž investiční náklady právě i díky neustále rostoucím nárokům na bezpečnost stále stoupají, náklady na obnovitelné zdroje rychle klesají. Jedna z posledních zpráv například uvádí, že - navzdory trvalému strašení ze strany ČEZu o rostoucích cenách elektřiny díky fotovoltaice a podobně - prognózy naopak předpokládají spíše pokles cen díky snižování výrobních nákladů větrné a sluneční energie zejména v Německu.

            Další věcí, která u nás velmi chybí, je hlubší pochopení významu energetických úspor cestou efektivního využívání stávajících energetických zdrojů. Zde je potenciál pro „novou“ energetiku vůbec největší, ale jak se zdá, potřebná změna myšlení se ještě v dostatečném rozsahu nedostavila. Křiklavým důkazem tohoto deficitu jsou diskuse o teplárenství, které se soustřeďují na otázky dostatku či nedostatku uhlí či jiných zdrojů. Přitom je zřejmé, že relativně nízkými investicemi do snížení ztrát při vytápění – počínaje efektivitou energetických zdrojů, distribucí, izolací budov až po inteligentní řízení poptávky po teple – by se ušetřilo mimořádně velké množství energie, protože právě vytápění je u nás obecně jejím největším spotřebitelem. Při využití potenciálu úspor by se například vůbec nemuselo diskutovat o eventuálním prolomení těžebních limitů, protože zvyšovat těžbu uhlí by nebylo zapotřebí. Budovy a jejich vytápění samozřejmě nejsou spotřebiteli jedinými, energii potřebujeme doslova na každém kroku a prakticky všude je možno efektivitu využívání zvýšit: světlo, motory nejrůznějších typů, pumpy, elektronika, stavební práce, tisíce dalších aplikací. Až dosud téměř nevyužívanou metodou je rovněž management poptávky prostřednictvím nejrůznějších postupů od nových technologií až po různé nástroje ekonomické.

            Třetím podstatně důležitým faktorem je technologický rozvoj. Naše země se vždycky pyšnila a dosud pyšní vyspělým průmyslem, avšak v oblasti energetiky za světem hluboce zaostáváme, i když v jednotlivostech bychom jistě našli velmi zajímavé příklady vynikajících technických inovací. Celkově jsou však naše programy povětšině mimo hlavní světový a evropský proud. Srovnání s Německem nebo se severskými zeměmi – především mám na mysli Dánsko – je přímo bolestivé. Nedávné rozhodnutí německé vlády urychlit odstavení jaderných elektráren – přitom nešlo o žádné průlomové rozhodnutí, nýbrž jen potvrzení a uspíšení plánů přijatých už dříve – bylo v České republice přijato se skepticismem a často i s ironií, hovořilo se o iracionalitě či hysterii. Nic však není vzdálenějšího skutečnosti. Toto rozhodnutí bylo promyšlené, smysluplné a navíc bylo silným impulsem pro technologický rozvoj, který ovšem i bez toho je v Německu i v jiných zemích velmi intenzívní a ze strany vlád silně podporován. Jde o zásadní inovaci celého energetického komplexu od nových zdrojů, distribuci, uchovávání energie až po efektivní spotřebiče nejrůznějších typů. Zde je přímo obrovský a u nás jen minimálně využitý prostor pro neobyčejně širokou škálu nových technologií. Převážně snad ani nejde o nějaké zásadně nové technické postupy, nějaké technické zázraky vymýšlené v sofistikovaných laboratořích, ale spíše o vtipné způsoby, jak aplikovat postupy již víceméně známé a jinde úspěšně používané. Ani naši technici, ani „kapitáni průmyslu“ či rozhodující političtí a jiní činitelé si však nepřipouštějí, jak významně zde zaostáváme, zejména v základních přístupech k celé problematice. Nedávno jsem se účastnil menšího semináře organizovaného dánským velvyslanectvím, jehož tématem bylo teplárenství. Příspěvky našich a dánských expertů se zásadně lišily nejen svou úrovní (bohužel), ale především základními postoji. Přiznám se, že pro mne osobně je srovnání poměrů u nás a ve světě v této oblasti snad nejbolestivější.

            Evropa ani Česká republika se dosud nevymanila z vážné ekonomické krize, která začala již před dlouhými čtyřmi lety. Prognóza nulového růstu HDP v naší zemi – a celá Evropa na tom není o mnoho lépe - je všeobecně hrozivá. Jak se zdá, není doba na nějaké velkorysé programy ať už investiční, vědecké nebo jiné, nejsou peníze ani chuť něco takového v nejistých poměrech začínat. Avšak je nejvyšší čas u nás zahájit skutečně vážnou, moderně pojatou a evropsky důstojnou diskusi o energetice. Text, který předkládá Greenpeace, by se měl stát jedním ze základních příspěvků do takové diskuse. Čtěme jej vážně a snažme se domyslet všechny důsledky.