banner

Video k mým 80. narozeninám

Osmdesáté narozeniny jsem oslavil ve vile Lanna v kruhu přítel. Podívejte se na zdravici, kterou mi u této příležitosti společně vytvořili.
bm80 

Geologické dědictví kladského pomezí

Klima

Klima neboli podnebí je definováno jako průměrný stav atmosféry v daném místě; projevuje se charakteristickým počasím v období mnoha let. Nejdůležitější charakteristikou klimatu je teplota...

 

 

Reportáž z mezinárodního semináře

Geologické dědictví Kladského pomezí

Co dál po Paříži

eiffel-tower

Pařížská konference o klimatu skončila večer v sobotu 12. prosince velkým potleskem, kterým delegáti ocenili jednomyslné přijetí legálně závazné Pařížské dohody. Dokument a jeho schválení ocenili prakticky všichni přítomní i již nepřítomní státníci, a dokonce i důležité mezinárodní nevládní ekologické organizace.  Naproti tomu ovšem zaznívají i skeptické hlasy, například vlivný  americký vědec James Hansen, nazývaný často „otec klimatické vědy“, neváhal ve svém kritickém komentáři použít i silných slov, když nazval výsledky falší.  Jako obvykle, sklenice je buď poloprázdná nebo poloplná. 

Svět jednoznačně uznal, že globální změna klimatu znamená skutečně vážné ohrožení pro celou současnou civilizaci. Není to jen záležitostí vyspělých států, které „za všechno můžou“, a tak se musí samy postarat o nápravu. V tomto duchu byl konstruován Kjótský protokol z r. 1997, ke kterému sice rozvojové země přistoupily, ale bez jakýchkoliv závazků. Dnes je situace radikálně jiná než před téměř 20 lety. Čína celosvětově vede v celkovém objemu emisí skleníkových plynů, a nejen to, i v produkci na hlavu hodnotou 7,4 t CO2  na osobu a rok předehnala Evropskou unii (7,3t); mezi 10 největšími světovými emitenty je mimo USA, EU, Japonsko a Rusko také 6 rozvojových států, Čína, Indie, Indonésie, Brazílie, Írán a Mexiko. Pařížská dohoda bude závazná pro všechny země, jež ji ratifikují, pokud jich bude víc než 55 a budou odpovědny za nejméně 55% celkových globálních emisí skleníkových plynů.

Černobílé a nerealistické rozlišení mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi je stále ještě přítomno, jak dokazuje  článek 4, kde se píše: „Rozvinuté státy by měly pokračovat ve své vedoucí úloze tím, že dosáhnou absolutních cílů redukce emisí v rámci celé své ekonomiky.  Rozvojové státy by měly pokračovat v posilování svého úsilí o zmírňování  změny klimatu, a doporučuje se jim, aby časem stanovily cíle snížení nebo jiného omezení svých emisí ve světle rozdílných národních podmínek.“ Tyto formulace jsou jedním z nešťastných výsledků konference zejména díky neústupnému stanovisku Číny, která navzdory svým mimořádným ekonomickým úspěchům i stále jasnější snaze stát se světovou velmocí neustále lpí na své přináležitosti k ostatním rozvojovým zemím včetně těch opravdu chudých a svou globální odpovědnost nepřijímá. Spolu s Indií byla hlavním představitelem skupiny „stejně smýšlejících zemí“, podivného sdružení, kam se dále hlásila třeba Saúdská Arábie, Írán nebo Bolívie. Proti nim stál blok „zemí s vysokými ambicemi“ vedený USA a EU. Jeho členy byly i mnohé chudé africké a malé ostrovní státy, jež spoléhaly na účinnou dohodu, pro ně životně důležitou, protože jsou bezprostředně ohroženy zejména suchem, povodněmi a zvýšením hladiny oceánu spolu se silnými bouřemi. Veliká snaha nějakou úmluvu vůbec přijmout však nutně vedla k dlouhé řadě kompromisů i výrazných mezer ve výsledném textu. Například v Dohodě není ani slovo o mezinárodně zajištěném transparentním monitoringu redukcí emisí či dalších závazků jednotlivých států.

Navzdory těmto kritickým poznámkám lze však přece jen pokládat pařížskou konferenci a její výsledek za velmi potřebný krok na mimořádně obtížné cestě ke zmírnění nebezpečné globální klimatické změny. Významné je zejména nastavení dalšího procesu jednání, stanovení jeho jasného cíle a postupných kroků, a uznání odpovědnosti a závazků – byť mírných – všech zemí.  Sklenice je přece jen spíš poloplná.