banner

Video k mým 80. narozeninám

Osmdesáté narozeniny jsem oslavil ve vile Lanna v kruhu přítel. Podívejte se na zdravici, kterou mi u této příležitosti společně vytvořili.
bm80 

Geologické dědictví kladského pomezí

Klima

Klima neboli podnebí je definováno jako průměrný stav atmosféry v daném místě; projevuje se charakteristickým počasím v období mnoha let. Nejdůležitější charakteristikou klimatu je teplota...

 

 

Reportáž z mezinárodního semináře

Geologické dědictví Kladského pomezí

Globální environmentální správa (governance)

V průběhu 4 desetiletí se vyvíjel pohled na problematiku prostředí a řešení naléhavých otázek včetně podoby institucí. Včele mezinárodních struktur je OSN se svými organizacemi a programy, avšak významnou roli hrají i další mezivládní organizace (např. OECD) i nevládní sektor (vědecká komunita, podnikatelská sféra, nevládní organizace). Relativní neúspěch poslední velké konference Rio+20 zdůraznil naléhavou otázku po adekvátnosti současné globální institucionální struktury i současného ekonomického systému zaměřeného na neustálý hospodářský růst. Současné historické období nazývané antropocénem je charakterizováno technikou a ekonomikou, jejíž mohutnost překonává síly přírodní. Tato nová éra implikuje nový rozměr lidské odpovědnosti.

 

Abstract

Global environmental governance

UN Conference on Human Environment that took place in June 1972 in Stockholm was historically the first global summit dealing explicitly with the environment. It started the development of global environmental governance. This process continued by the Earth Summit in Rio de Janeiro 1992, World Summit on Sustainable Development in Johannesburg 2002 and finally the UN Conference on Sustainable Development Rio+20, June 2012. During the course of 4 decades the view on the environmental problematique including the institutional setup evolved. In the forefront of international structures there stands United Nations but an important role also have other intergovernmental organizations (e.g. OECD) and non-governmental sector (e.g. scientific community, business and industry, non-governmental organizations). Partial failure of the Rio+20 Conference stressed an urgent question on the adequacy of both contemporary global institutional structure and economic system focused on continued economic growth.  Current historical era called Anthropocene is characterized by economy and technology whose capacity overcomes the forces of Nature. This new epoch implies a new dimension of human responsibility.

Konference OSN o lidském životním prostředí (UN Conference on Human Environment), která se konala v červnu 1972 ve Stockholmu, byla historicky prvním globálním summitem, který se explicitně zabýval životním prostředím (environment) a zahájila tak vývoj globální environmentální veřejné správy (governance). Připomeňme události, které tomu předcházely. 60. léta minulého století byla obdobím velkého společenského pohybu. Mnohé tehdejší „revoluce“ zanechaly trvalou stopu. Patří mezi ně rozpoznání globálních výzev, jež přineslo rostoucí znečištění životního prostředí. V roce 1962 vyšla známá kniha Rachel Carsonové „Mlčící jaro“, kterou upozornila na vážné nebezpečí, které znečištění přináší. Na výzvu tehdejšího generálního tajemníka OSN U Thanta, který na tuto hrozbu dramaticky upozornil, byla v roce 1972 ve Stockholmu uspořádána konference na vysoké úrovni, která pojmenovala všechny významné problémy životního prostředí v globálním měřítku. Jejím heslem bylo „Pouze jediná Země“, výstižně je tím zachyceno hlavní poselství celé konference.

Stockholmská konference identifikovala parametry globální devastace životního prostředí, avšak nepřinesla návod, jak těmto hrozbám čelit. O to se pokusila „Naše společná budoucnost“ (Zpráva Světové komise pro životní prostředí a rozvoj, OSN, 1987), která nabídla řešení v podobě udržitelného rozvoje. Byla to odpověď na pochybnosti vznesené „Mezemi růstu“ (D.Meadows a kol., 1972), jež postulovaly nekompatibilitu pokračujícího hospodářského růstu s účinnou ochranou přírodních zdrojů, přírody a životního prostředí. Udržitelný rozvoj znamená takový hospodářský a společenský rozvoj, který zdůrazňuje ohled na příští generace a nepovede k zničení životodárné základny planetárních přírodních systémů.

Summit Země (Earth Summit, UN Conference on Environment and development) v roce 1992 v Riu de Janeiro rozvedl poselství, které přinesla „Naše společná budoucnost“. Jeho cílem bylo dosáhnout dohody o tom, jakou má mít udržitelný rozvoj podobu, jak se ho má dosáhnout a jak má vypadat v jednotlivých zemích. 178 států přijalo slavnostně recept v podobě monumentální Agendy 21, která přinesla rozsáhlou škálu konkrétních návodů. Připomeňme, že jednotlivé kapitoly byly věnovány zásadním problémům jako je boj s chudobou, demografický vývoj na světě, potřeba změny vzorců spotřeby či integrace otázek životního prostředí a rozvoje do rozhodování. Důležité kapitoly se věnovaly specifickým otázkám, například zemědělství, města a městská sídliště, biotechnologie a všechny základní složky životního prostředí. Summit Země do mezivládního procesu úspěšně zapojil velké společenské skupiny (ženy, děti a mládež, původní obyvatele, nevládní organizace, výzkum samosprávy, pracující a odboj, obchod a průmysl, vědecká a technická komunita, rolníci), které od té doby úspěšně spolupracují při všech důležitých událostech v rámci OSN. Agenda 21 obsahuje rovněž kapitoly věnované důležitým průřezovým otázkám jako věda a výzkum, vzdělávání, právo, informace či mezinárodní společenství.

O 3 roky později v r. 1995) navázal na Summit Země „Sociální summit“ v Kodani, který k pomyslným dvěma pilířům udržitelného rozvoje - ekonomickému a environmentálnímu - přidal třetí pilíř, sociální. Zdálo by se, že koncepce udržitelného rozvoje je již dostatečně propracována a úspěch se musí dostavit.

Avšak v roce 1997 se v New Yorku konalo Zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN věnované zhodnocení výsledků, jichž se dosáhlo 5 let po Summitu Země. Vyznělo velmi pesimisticky, zejména co do hodnocení globální environmentální, ale nejen environmentální, situace. V závěrech zasedání se například konstatuje: „Ačkoliv ekonomický růst – posílený globalizací – dovolil některým zemím snížit podíl lidí žijících v chudobě, jinde se marginalizace zvýšila. V příliš mnoha zemích se ekonomické podmínky a veřejné služby zhoršily. Celkový počet lidí ve světě, kteří žijí v chudobě, se zvýšil. Prohloubila se nerovnováha v příjmech mezi jednotlivými zeměmi a rovněž i v jejich rámci, v mnoha zemích se zvýšila nezaměstnanost a silně se rozšířila propast mezi nejméně rozvinutými státy a ostatními zeměmi“. Hodnocení environmentální situace vyznívá podobně nepříznivě: „Stav globálního životního prostředí se nadále zhoršil a významné environmentální problémy jsou nadále součástí socio-ekonomické struktury zemí ve všech regionech….. Celkové trendy se zhoršují. Mnohé škodlivé emise, zejména toxických látek a skleníkových plynů stejně jako objemy odpadů stále rostou, ačkoliv v některých vyspělých státech se určité emise snížily“.  V rámci tohoto Zvláštního zasedání se všechny státy zavázaly, že přehodnotí svůj dosavadní vývoj, k čemuž by mělo pomoci vypracování strategií udržitelného rozvoje pro jednotlivé země.

Tyto strategie (stojí za zmínku, že česká mezi nimi chyběla) byly zhodnoceny na dalším summitu nazvaném Světový summit udržitelného rozvoje (World Summit on Sustainable Development), který byl svolán na rok 2002 do jihoafrického Johannesburgu. Základní myšlenka tohoto summitu vycházela z toho, že koncepce udržitelného rozvoje je již dostatečně propracována a není třeba vymýšlet žádné nové více nebo méně převratné recepty. Summit potvrdil známé 3 pilíře udržitelného rozvoje, které charakterizovalo motto summitu „Lidé, planeta, prosperita“.  Zabýval se převážně stejnými tématy jako Summit Země v Riu: vymýcení chudoby, změna neudržitelných vzorců spotřeby a výroby, ochrana a management přírodních zdrojů, udržitelný rozvoj v globalizujícím se světě, lidské zdraví. Specificky se zabýval otázkami některých regionů, zejména Afrikou a malými ostrovními státy. Pokusil se definovat prostředky implementace udržitelného rozvoje a jejich institucionální rámec.

Navzdory všem těmto – a mnohým jiným - úsilím neustále pokračuje devastace přírody a přírodních zdrojů v globálním měřítku. Jak konstatuje poslední zpráva UNEP, redukce biodiverzity, exploatace přírodních zdrojů či emise skleníkových plynů postupují dokonce rychleji než by odpovídalo růstu světové populace. Udržitelný rozvoj zůstává stále nenaplněnou výzvou. Reflexe této neutěšené situace vedla k tomu, že Valné shromáždění OSN přijalo v prosinci 2010 rezoluci 64/236, kterou rozhodlo o konání konference Rio+20 v červnu 2012, a to na úrovni světového summitu. Stanovilo hlavní rysy přípravného procesu a rozhodlo, že hlavní témata  budou dvě: zelená ekonomika v kontextu udržitelného rozvoje a vymýcení chudoby (green economy in the context of sustainable development and poverty eradication,) a institucionální rámec udržitelného rozvoje (institutional framework for sustainable development). Zejména zelená ekonomika by se konečně měla stát účinným nástrojem kýženého nástupu na trajektorii udržitelného rozvoje.

Na základě podkladů, které dodaly členské státy OSN a představitelé velkých společenských skupin (jako jsou nevládní organizace, vědecká komunita, podnikatelé a další), sestavil sekretariát začátkem roku 2012 „nulovou verzi“ dokumentu, který po usilovném, stovky hodin trvajícím vyjednávání vyústil v závěrečný text Ria+20 „Budoucnost, kterou chceme“ (The Future We Want). Již od počátku vyjednávání se však projevil zásadní rozpor mezi vyspělými zeměmi a rozvojovými státy, sdruženými v široké stotřicetičlenné skupině G77 a Čína. Ty vidí myšlenku zelené ekonomiky jako podezřelou, cítí za ní různé obchodní restrikce, nerealistické environmentální standardy a jiná omezení svého rozvoje. Udržitelný rozvoj totiž ve velké míře chápou spíše jako synonymum trvalého a po všech stránkách zajištěného hospodářského růstu.

V důsledku tohoto základního i mnoha dalších rozporů pak celé dlouhé vyjednávání nevedlo k jasným závěrům. Výsledkem je málo ambiciózní text neobsahující žádné konkrétní závazky, kvantitativní ukazatele nebo zásadní rozhodnutí. Například se nepodařilo prosadit povýšení Programu OSN pro životní prostředí – UNEP na specializovanou agenturu OSN, což bylo jednou z priorit EU, ani definovat hlavní oblasti, ke kterým by se měly vztahovat předpokládané globální cíle udržitelného rozvoje. Právě tato věc je však příkladem toho, že dokument „Budoucnost, kterou chceme“ není zcela bezcenný. Málokde sice jde za obecné a nezávazné formulace, avšak otvírá řadu nových témat včetně zelené ekonomiky a  zmíněných cílů udržitelného rozvoje. Byl zdůrazněn význam hodnot, jako jsou demokracie, dobré vládnutí, vláda práva, svoboda, bezpečnost. Byla vyzdvižena role podnikatelského sektoru a vědecké sféry a byl přijat desetiletý program udržitelné spotřeby a výroby, který bude mít na starost některý ze stávajících orgánů OSN. Důležitá je rovněž shoda na tom, že měření pokroku je třeba zajistit hlubšími prostředky než je stávající hrubý domácí produkt; k tomuto cíli je třeba vyvinout nové indikátory.

 Nicméně kritika, které byla podrobena závěrečná deklarace zejména ze strany nevládních organizací, je oprávněná: skutečně jde o dokument, který nepřináší žádnou historickou výzvu nebo nové poselství. Důvodů tohoto neúspěchů je několik, zmiňme tři. Především se (již do jisté míry opakovaně) prokázalo, že stávající procedury velkých konferencí OSN hledajících úplný konsenzus mezi 200 členskými státy jsou neúčinné. Již dlouho se volá po reformě OSN, avšak není dostatečná vůle k jejímu prosazení, protože by to znamenalo potenciální narušení mocenské geopolitické rovnováhy s nepředvídatelnými následky. Druhým důvodem je existence mocné skupiny G77 a Číny, která při jednáních vystupuje jako jednotný blok. Protože členské země jsou velmi různorodé a mají různé zájmy, společné postoje se v rámci této skupiny velmi těžko nacházejí, a nakonec se obvykle zúží na prostou negaci návrhů rozvinutých států, což často znamená zablokování celého vyjednávacího procesu. Třetí důvod je dán současnou ekonomickou krizí, která zvyšuje míru nedůvěry mezi jednotlivými státy. Ty se spíše uzavírají do sebe a hájí své národní zájmy, mnohdy sice krátkozrace, ale zato úporně.

Současnou geopolitickou a globální ekonomickou situaci můžeme považovat za hlavního viníka neúspěchu. Mohli bychom však optimisticky pokládat obě tyto věci za chmury sice vážné, ale jen dočasné. Zůstává otázka, zda dobře míněné návrhy a recepty, které byly zejména v průběhu přípravy Ria+20 předloženy, i když neschváleny, jsou dostatečnou odpovědí na dávnou, avšak stále živou otázku „Mezí růstu“ po kompatibilitě ekonomického růstu a zachování přírodních životodárných systémů. Můžeme vzít do úvahy i významné a autoritativní publikace jednak z dílny UNEP  nazvanou „Zelená ekonomika“ (Green Economy) nebo připravenou OECD a schválenou jejím ministerským shromážděním nazvanou „Strategie zeleného růstu“ (Green Growth Strategy). Ať už jde o materiály summitu Rio+20, dalších podkladů OSN, OECD i jiných významných institucí (například Světové podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj) a mnoha dalších vidíme celou řadu dobře míněných rad zaměřených zejména na ekonomický proces, dobré vládnutí, nové technologie a další. Když si však pečlivě pročteme závěrečnou deklaraci, která byla přijata na Stockholmské konferenci před 40 lety, mnohé ze současně zdůrazňovaných myšlenek jsou zde již alespoň v zárodku obsaženy. V nové podobě jsou sice konkrétnější, přesněji formulované a zabírají širší oblast, stále však mají dva základní nedostatky.

Prvním z nich je, že není zcela zřejmé, jak tyto dobré úmysly a cíle naplnit. Z mnoha příkladů uvedeme: Za základní úlohu dobrého vládnutí je považována integrace všech tří pilířů, zejména však environmentálního, do všech opatření a politik na úrovni vlád, na národním i v mezinárodním měřítku. Dobře však víme, že zejména na úrovni vlád rozdělených na jednotlivá ministerstva je to úkol velmi těžko uskutečnitelný. To by se musel změnit od základu institucionální systém snad všech států, který se po desetiletí a staletí vyvinul do současné podoby. Nebo si všimněme jednoho z požadavků, který zaznívá zejména ze strany OECD, odstranit environmentálně škodlivé dotace. Především je obtížné až skoro nemožné takové dotace plně identifikovat. Zejména však vidíme naprostou neochotu velké objemy dotací především zemědělských a mnohdy přinejmenším environmentálně pochybných jakkoliv redukovat ať už jde o Evropu či Spojené státy americké.

Za druhé však navrhované recepty mají spíše povahu snad dobře myšlených a vcelku pozitivních, ale přece jen kosmetických úprav. Explicitním cílem je stále co nejrobustnější ekonomický růst, kterému se nakonec musí všechno ostatní podřídit. Dramatická otázka Mezí růstu po kompatibilitě tohoto modelu s účinnou ochranou prostředí a přírodních zdrojů je stále živá.

Při jedné ze zahajovacích řečí na Summitu Země v Riu de Janeiro v roce 1992 prohlásila tehdejší norská ministerská předsedkyně Gro Harlem Brundtlandová, hlavní autorka zprávy OSN Naše společná budoucnost, že transformace společenského a ekonomického rozvoje na trajektorii udržitelnosti je sice nutná, avšak velmi obtížná. Přirovnala tento manévr k tak významným událostem v lidských dějinách, jako byla neolitická revoluce, jež postupně nahradila společnost lovecko-sběračskou režimem zemědělským. S tímto názorem lze souhlasit. Stále tedy zůstává otevřená otázka, jak toho dosáhnout.

Nemyslím si, že pro tak zásadní společenskou změnu globálního rozsahu je k dispozici jednoduchý či jednoznačný návod. Pořád jsme ve stádiu hledání a spíše tápání než systematické cesty vpřed. Změny navrhované v současných dokumentech nestačí. Soudím však, že přece jen máme již k dispozici základní vodítko. Je jím koncepce antropocénu, kterou přinesli v nenápadném článku Paul J. Crutzen a Eugene F.Stoermer v roce 2000 v málo známém časopise „Global Change“.  Od té doby byla tato myšlenka rozvinuta zejména na významné konferenci mnoha tisíc vědců, která se konala v Londýně v březnu 2012 pod názvem „Planeta pod tlakem“ (Planet under Pressure). Myšlenka antropocénu byla hlavním mottem celé konference. Jde o to, že industriální éra (Crutzenem a Stoermerem symbolicky položena do roku 1784, kdy James Watt ohlásil vynález parního stroje) začíná převratně nové období ve vývoji planety Země. Je to éra, kdy síla lidské ekonomiky založená na vědě a technice v mnoha sférách, a to i v zásadních, překonává síly přírodní.

 Koncovka –cén naznačuje, že jde o radikálně novou geologickou epochu. Minulá období trvala často mnoho miliónů let, současné trvá sice jen něco málo přes 200 let, ale přineslo sebou zásadní změny planetárního rozsahu. Podstatným způsobem je změněno složení atmosféry, oceán prodělal změnu složení tak hlubokou, jaká nenastala v posledních několika milionech let, lidmi vyvolané procesy přesunu hornin a jiné materiálové toky kvantitativně převyšují procesy přírodní. Nejvíce viditelnou změnou je probíhající globální změna klimatu z největší části vyvolaná lidskou činností, především emisemi skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv.

 Základní příčinou těchto změn jsou lidé. Na začátku období antropocénu žilo na světě přibližně 800 milionů lidí. Tohoto počtu dosáhlo lidstvo pomalým a v podstatě plynulým vývojem za celou dosavadní historii. V současné době je nás více než 7 miliard, z toho více než 50 % lidí žije ve městech a do konce století – kdy by se už počet lidí měl stabilizovat – dosáhne počet obyvatel na planetě Zemi čísla 10 miliard. Nejde ovšem jen o pouhý počet lidí, ale zejména o rostoucí materiální nároky. Snad nejhlasitěji citovaným cílem současné globální ekonomiky by podle závěrů summitu Rio+20 mělo být především odstranění chudoby. S tím souhlasili úplně všichni, avšak znamená to zároveň stále rostoucí nároky na všechny přírodní zdroje, bez nichž nelze zajistit potraviny, obydlí, pitnou vodu a všechny ostatní záležitosti důstojného života elektřinou a dostupnou dopravou počínaje. Avšak zároveň to znamená rostoucí ovlivnění planetárních životodárných systémů, většinou nevratné a s mnoha převážně negativními, často hrozivými důsledky.

Pro naplnění výzvy udržitelného rozvoje, o které hovořila před 20 lety paní Brundtlandová, je podle mého názoru zapotřebí především obratu v myšlení, zřejmě přímo kopernikovského kalibru. Lidé jsou pány na planetě Zemi, a pokud se nezačnou chovat jako odpovědní hospodáři, nýbrž jen jako čeledíni, kteří se snaží z pánova majetku urvat co nejvíc a profitovat na něm bez vlastní odpovědnosti, zcela určitě špatně skončíme. Prostě musíme vzít na vědomí, že už dnes je nás na planetě více než 7 miliard a jistě nechceme upírat ani příštím generacím žít stejně dobře nebo lépe než my. Jsem přesvědčen, že tato situace je historicky nová, bezprecedentní. Změna tohoto základního hlediska není jistě k potřebné změně podmínkou postačující, je však podmínkou nutnou a základní.

 

Literatura

Brundtland, G.H., et al.: Naše společná budoucnost. Praha, Academia 1991, 300 s.

Carson, R.: Silent Spring. Boston, Houghton Mifflin 1962, 368 s.

Crutzen, P.J., Stoermer, E.F.: The „Anthropocene“. Global Change Newsletter 2000, No 41, pp. 17-18

Meadows, D., et al.: The Limits to Growth. New York, Universe Books 1972, pp.205

OECD: Towards Green Growth. Paris, May 2011, 142 p.

OSN: Declaration of the United Nations Conference on the Human Environment. Stockholm, 16.5.1972

OSN: Agenda 21. United Nations Conference on Environment and Development. Rio de Janeiro, 14.6.1992

OSN: Declaration. World Summit for Social Development, Copenhagen, 12.3.1995

OSN: Resolutions and Decision. UN General Assembly Special Session (Earth Summit +5), 27.6.1997

OSN: Resolution 64/236. United Nations General Assembly, 24.12.2009

OSN: Johannesburg Plan of Implementation. World Summit on Sustainable Development, Johannesburg, 4.9.2002

OSN: The Future We Want. United Nations Conference on Sustainable Development, Rio de Janeiro, 22.6.2012

Planet under Pressure Conference: State of the Planet Declaration. London, March 2012

Rockström, J. et al.: Planetary Boundaries: Exploring  the Safe Operating Space for Humanity. Ecology and Society, vol. 14, No 2, 2009

UNEP: Towards Green Economy. A Synthesis for Policy Makers. UNEP, Paris 2011, 62 p.