banner

Video k mým 80. narozeninám

Osmdesáté narozeniny jsem oslavil ve vile Lanna v kruhu přítel. Podívejte se na zdravici, kterou mi u této příležitosti společně vytvořili.
bm80 

Geologické dědictví kladského pomezí

Klima

Klima neboli podnebí je definováno jako průměrný stav atmosféry v daném místě; projevuje se charakteristickým počasím v období mnoha let. Nejdůležitější charakteristikou klimatu je teplota...

 

 

Reportáž z mezinárodního semináře

Geologické dědictví Kladského pomezí

Zapomenuté výročí

Zjistila, že dravci na mořském pobřeží na východě Spojených států trpí metabolickými poruchami, jejichž příčinou je přítomnost jedovatých látek původně obsažených ve známem insekticidu DDT. Aplikace DDT přitom probíhala v oblastech až 1000 km daleko od míst, kde se objevily negativní dopady. Carsonová zjistila, jakým způsobem se DDT a produkty jeho metabolismu šíří různými způsoby až do velmi vzdálených míst. Protože byla zároveň výbornou spisovatelkou, napsala několik jiných zajímavých knih, její text byl velmi působivý. Dramaticky upozornila na to, že pokud by se používání DDT neomezilo, mohlo by dojít k rozsáhlé katastrofě, jež by postihla nejenom organismy, na něž byl pesticid zacílen, ale i mnohé další živé tvory včetně člověka, protože DDT je do určité míry jedovaté pro lidi i ostatní živočichy.

Chemický průmysl pochopil Mlčící jaro jako útok na sebe, zevšeobecnil jej jako útok proti technickému pokroku vůbec a spustil rozsáhlou kampaň proti knížce a její autorce. Byla zpochybňována vědecká úroveň výzkumu, důvěryhodnost autorky a podobně. (Podobnou reakci jsme mohli zaznamenat snad u všech vážných environmentálních kauz ve vzdálenější i bezprostřední minulosti. Především se zpochybní úroveň vědeckého výzkumu, poté kredibilita autorského týmu, pak se poukáže na nebezpečí, jež hrozí svobodnému podnikání a lidské svobodě vůbec a konečně se dramaticky zveličí předpokládané ekonomické škody pro postižené odvětví a celé národní hospodářství.  Podle takového scénáře vedly tabákové firmy boj proti zastáncům omezování kouření, chemický průmysl proti zákazu freonů a konzervativní energetici proti obnovitelným zdrojům energie, motivovaným péčí o zemské klima.)

Navzdory nepřátelské kampani mělo varování Rachel Carsonové úspěch. Postupně vedlo k zákazu DDT nejdříve v USA a později prakticky na celém světě. Snad ještě důležitější však bylo pochopení základního poselství knihy, jímž je pochopení souvislostí  mezi jevy vzdálené časově i místně a zdůraznění komplexního nebezpečí pro životní prostředí. Nejde o jednotlivé a vzájemně nesouvisející události, ale o ohrožení našeho životního prostředí jako vzájemně provázaného celku. Tato představa se stala základem postupně sílícího environmentálního hnutí, jehož prvním projevem byla masivní účast na Dni Země v roce 1970. K určitému překvapení hrstky studentských organizátorů se různých shromáždění po celých Spojených státech tehdy zúčastnilo na milion lidí.

Lidé si postupně uvědomili, že existuje cosi identifikované jako naše životní prostředí, které je ohroženo naší vlastní činností. Toto nové poznání dostalo významný tvar, významnou podobu na Stockholmské konferenci Spojených národů o lidském životním prostředí, která se konala v roce 1972. Tento summit, jehož heslem bylo „Pouze jediná Země“, správně pojmenoval prakticky všechny tehdy známé problémy životního prostředí v globálním měřítku. Jednoznačně ukázal jak na projevy a dopady znečištění a jiné devastace, tak i na jejich příčiny, kterými jsou především emise škodlivých látek do prostředí.

Ve stejnou dobu předložila publikace manželů Meadowsových a dalších autorů Meze růstu velmi provokující a zcela zásadní tezi. Ničení přírody, znečišťování prostředí a vyčerpání přírodních zdrojů jsou velmi nebezpečné věci, které jsou však nutným doprovodným jevem ekonomického procesu a růstu. Pokud bychom pokračovali podobným způsobem jako od počátku industriální éry až do současnosti (tehdy rok 1970) nutně dojde dříve či později k nějakému typu celosvětové ekologické katastrofy.

Některé závěry autorů Mezí růstu – jako například představa o brzkém vyčerpání mnoha zdrojů nerostných surovin – se ukázaly jako mylné, avšak základní otázka po kompatibilitě současného růstového ekonomického modelu s účinnou ochranou prostředí a přírodních životodárných systémů zůstala otevřená.

Od vydání Mezí růstu a Stockholmské konference uplynulo již 40 let, avšak velkého pokroku v řešení tohoto základního dilematu dosaženo nebylo. V roce 1987 přišla Světová komise pro životní prostředí a rozvoj s představou udržitelného rozvoje, který se od té doby stal uznávaným rámcem pro nejrůznější navrhovaná řešení. Tuto myšlenku mohutným způsobem rozvedl Summit Země v Riu de Janeiro v roce 1992, který se pokusil sladit životní prostředí a rozvoj (takový byl název konference). Ve stejném duchu pokračovalo úsilí o 10 let později na dalším summitu v Johannesburgu (2002), který zdůraznil potřebu harmonického rozvoje tří pilířů udržitelného rozvoje podle svého hesla „Lidé, planeta, prosperita“. Valného pokroku však dosaženo nebylo a tak se o to pokusil ještě další summit OSN zvaný Rio+20, který přišel s ideou zelené ekonomiky. Má to být taková ekonomika, která zajistí hospodářský růst a přitom nepodryje základnu přírodních služeb, které nám poskytuje živá i neživá příroda, ať už jde o suroviny, potraviny, pitnou vodu, čistý vzduch či obyvatelné klima.

Summit Rio+20, který se konal v červnu 2012, přinesl řadu rozumných návrhů jak přizpůsobit ekonomiku a současné technologie i instituce tak, aby se podařilo naplnit myšlenku udržitelného rozvoje, to znamená harmonické sladění sociálního, environmentálního i ekonomického pilíře. Výsledky summitu však obecně nejsou považovány za nijak oslnivé, Rio+20 je považováno spíše za neúspěch. Nebyly uzavřeny žádné důležitější závazky ani nebyly navrženy žádné významnější reformy, ať už jde o instituce či ekonomické procesy. Spíše převážila vzájemná nedůvěra mezi státy a jejich skupinami (především rozvinuté versus rozvojové země). Vlekoucí se ekonomická krize rovněž vrhla svůj tmavý stín na všechna jednání.

Současnou geopolitickou a globální ekonomickou situaci můžeme považovat za hlavního viníka neúspěchu. Mohli bychom však optimisticky pokládat obě tyto věci za chmury sice vážné, ale jen dočasné. Zůstává otázka, zda dobře míněné návrhy a recepty, které byly zejména v průběhu přípravy Ria+20 předloženy, i když neschváleny, jsou dostatečnou odpovědí na dávnou, avšak stále živou otázku Mezí růstu po kompatibilitě ekonomického růstu a zachování přírodních životodárných systémů. Můžeme vzít do úvahy i významné a autoritativní publikace jednak z dílny UNEP (United Nations Environmental Program, Program Spojených národů pro životní prostředí) nazvanou Zelená ekonomika (Green Economy) nebo připravenou OECD (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, klub 34 vyspělých států světa) a schválenou jejím ministerským shromážděním nazvanou Strategie zeleného růstu (Green Growth Strategy). Ať už jde o materiály summitu Rio+20, dalších podkladů OSN, OECD i jiných významných institucí (například Světové podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj) a mnoha dalších vidíme celou řadu dobře míněných rad zaměřených zejména na ekonomický proces, dobré vládnutí, nové technologie a další. Když si pečlivě pročteme závěrečnou deklaraci, která byla přijata na Stockholmské konferenci před 40 lety, mnohé ze současně zdůrazňovaných myšlenek jsou zde již alespoň v zárodku obsaženy. V nové podobě jsou konkrétnější, přesněji formulované a zabírají širší oblast. Mají však dva základní nedostatky.

Prvním z nich je, že není zcela zřejmé, jak tyto dobré rady naplnit. Z mnoha příkladů uvedeme jenom jeden. Za základní úlohu dobrého vládnutí je považována integrace všech tří pilířů, zejména však environmentálního, do uskutečňování všech opatření a politik na úrovni vlád, národním i jiných měřítcích. Dobře však víme, že zejména na úrovni vlád rozdělených na jednotlivá ministerstva je to úkol velmi těžko uskutečnitelný. To by se musel změnit od základu institucionální systém snad všech států, který se po desetiletí a staletí vyvinul do současné podoby. Nebo si všimněme požadavku, který zaznívá zejména ze strany OECD, odstranit environmentálně škodlivé dotace. Především je obtížné až skoro nemožné takové dotace plně identifikovat. Zejména však vidíme naprostou neochotu velké objemy dotací především zemědělských a mnohdy přinejmenším environmentálně pochybných jakkoliv redukovat ať už jde o Evropu či Spojené státy americké.

Za druhé však navrhované recepty mají spíše povahu snad dobře myšlených a vcelku pozitivních, ale přece jen kosmetických úprav. Explicitním cílem je stále co nejrobustnější ekonomický růst, kterému se nakonec musí všechno ostatní podřídit. Dramatická otázka Mezí růstu po kompatibilitě tohoto modelu s účinnou ochranou prostředí a přírodních zdrojů je stále živá.

Při jedné ze zahajovacích řečí na Summitu Země v Riu de Janeiro v roce 1992 prohlásila tehdejší norská ministerská předsedkyně Gro Harlem Brundtlandová, hlavní autorka zprávy OSN Naše společná budoucnost, že transformace společenského a ekonomického rozvoje na trajektorii udržitelnosti je sice nutná, avšak velmi obtížná, a přirovnala tento manévr k tak významným událostem v lidských dějinách, jako byla neolitická revoluce, jež postupně nahradila společnost lovecko-sběračskou režimem zemědělským. S tímto názorem lze plně souhlasit a stále zůstává otevřená otázka, jak toho dosáhnout. Po mém soudu víceméně kosmetické úpravy navrhované v současných dokumentech nestačí.

Nemyslím si, že pro tak zásadní společenskou změnu globálního rozsahu je k dispozici jednoduchý či jednoznačný návod, nějaká „stříbrná kulka“. Pořád jsme ve stádiu hledání a spíše tápání než systematické cesty vpřed. Soudím však, že přece jen máme již k dispozici základní vodítko. Je jím koncepce antropocénu, kterou přinesli v nenápadném článku Paul J. Crutzen a Eugene F.Stoermer v roce 2000 v málo známém časopise „Global Change“.  Od té doby byla tato myšlenka rozvinutá zejména na významné konferenci mnoha tisíc vědců, která se konala v Londýně v březnu 2012 pod názvem Planeta pod tlakem (Planet under Pressure). Myšlenka antropocénu byla hlavním mottem celé konference. Jde o to, že industriální éra (Crutzenem a Stoermerem symbolicky položena do roku 1784, kdy James Watt ohlásil vynález parního stroje) začíná převratně nové období ve vývoji planety Země. Je to éra, kdy síla lidské ekonomiky založená na vědě a technice v mnoha ohledech, a to i v zásadních ohledech, překonává síly přírodní. Koncovka –cén naznačuje, že jde o radikálně novou geologickou epochu. Minulá období trvala často mnoho miliónů let, současné trvá sice jen něco málo přes 200 let, ale přineslo sebou zásadní změny planetárního rozsahu. Podstatným způsobem je změněno složení atmosféry, oceán prodělal změnu složení tak hlubokou, jaká nenastala v posledních několika milionech let, lidmi vyvolané procesy přesunu hornin a jiné materiálové toky kvantitativně převyšují procesy přírodní. Nejvíce viditelnou změnou je probíhající globální změna klimatu, z největší části vyvolaná lidskou činností a to především emisemi skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv. Základní příčinou těchto změn jsou lidé, jejich materiální spotřeba a výroba. Na začátku období antropocénu žilo na světě přibližně 800 milionů lidí. Tohoto počtu dosáhlo lidstvo pomalým a v podstatě plynulým vývojem za celou dosavadní historii. V současné době je nás více než 7 miliard, z toho více než 50 % lidí žije ve městech a do konce století – kdy by se už počet lidí měl stabilizovat – dosáhne počet obyvatel na planetě Zemi čísla 10 miliard. Nejde ovšem jen o pouhou lidskou aritmetiku, ale zejména o rostoucí materiální nároky. Snad nejhlasitěji citovaným cílem současné globální ekonomiky by podle závěrů summitu Rio+20 mělo být především odstranění chudoby. S tím souhlasili úplně všichni, avšak znamená to zároveň stále rostoucí nároky na všechny přírodní služby: potraviny, obydlí, pitnou vodu a všechny ostatní záležitosti důstojného života elektřinou a dostupnou dopravou počínaje.

Pro naplnění výzvy udržitelného rozvoje, o které hovořila před 20 lety paní Brundtlandová, je podle mého názoru zapotřebí především obratu v myšlení přímo Kopernikovského kalibru. Lidé jsou pány na planetě Zemi a pokud se nezačnou chovat jako odpovědní hospodáři, nýbrž jen jako čeledíni, kteří se snaží z pánova majetku urvat co nejvíc a profitovat na něm bez vlastní odpovědnosti, zcela určitě špatně skončíme. Prostě musíme vzít na vědomí, že už dnes je nás na planetě více než 7 miliard a jistě nechceme upírat ani příštím generacím žít stejně dobře nebo lépe než my. Jsem přesvědčen, že tato situace je historicky zcela nová, zcela bezprecedentní. Po materiální stránce už nemůže být ekonomický a civilizační rozvoj extenzivní jako tomu bylo v minulosti a jako tomu je až dosud.

Změna tohoto základního hlediska není jistě k potřebné změně podmínkou postačující, je však podmínkou nutnou a základní.