banner

Video k mým 80. narozeninám

Osmdesáté narozeniny jsem oslavil ve vile Lanna v kruhu přítel. Podívejte se na zdravici, kterou mi u této příležitosti společně vytvořili.
bm80 

Geologické dědictví kladského pomezí

Klima

Klima neboli podnebí je definováno jako průměrný stav atmosféry v daném místě; projevuje se charakteristickým počasím v období mnoha let. Nejdůležitější charakteristikou klimatu je teplota...

 

 

Reportáž z mezinárodního semináře

Geologické dědictví Kladského pomezí

Udržitelný rozvoj jako současné paradigma

Nicméně jsem se vždycky také zamýšlel nad hlubším významem pojmů, které přírodovědci – a ovšem i politikové, mezi něž rovněž trochu patřím - někdy bez hlubšího rozmyslu a reflexe používají. Mohu doufat, že podobnou snahu by ocenil i J. L. Fischer, který snahu o co nejpřesnější vymezení pojmů a o co nejpřesnější formulaci příslušných definic viděl i jako úkol filosofie. Mezi takové pojmy, které by nepochybně neunikly jeho pozornosti, patří dnes udržitelný rozvoj a udržitelnost. Jsou českými ekvivalenty anglických sustainable development a sustainability a dnes se skloňují ve všech světových jazycích a ve všech pádech. Stačí letmo nahlédnout do kterýchkoliv dokumentů mezinárodních a mezivládních organizací, velkých i menších korporací či se podívat na různá sdělení a jiné materiály Evropské komise, Rady nebo Parlamentu. Můžeme vidět spojení jako udržitelná energetika, udržitelná doprava, udržitelné veřejné finance nebo i udržitelná budoucnost či přímo udržitelná Evropa. Co tedy znamená udržitelnost ve skutečnosti? Je to pouhá módní fráze bez výraznějšího obsahu, ideologické heslo, nebo je tento pojem možno nějak přesněji vymezit, jak by zřejmě požadoval J. L. Fischer?
Vodítkem může být pohled na historii tohoto termínu. V Evropě se přibližně v polovině 19. století probudil zájem o ochranu přírodního prostředí. V romantické literatuře, v malířství a v jiných uměleckých disciplínách se často objevuje téma přírody. Zde můžeme vystopovat i počátky snah o její ochranu. Na rozdíl od této tradice má ochrana životního prostředí v širším slova smyslu historii kratší. Samotný termín se začal užívat až v 60. letech 20. století, kdy se v mnoha zemích začaly projevovat potíže, které už nebyly jen izolovanými případy jednotlivých byť masivních epizod, jako byl Velký londýnský smog z r. 1952, při kterém zemřelo více než 4000 lidí. Na nové nebezpečí v roce 1962 dramaticky upozornila americká bioložka Rachel Carsonová knihou Mlčící jaro (Silent Spring)(1). Autorka sugestivně rozvíjí vizi velké katastrofy, k níž by mohlo vést další neuvážené používání DDT nebo jiných jedovatých látek. Kniha má značnou zásluhu na tom, že se ochrana životního prostředí postupně dostala do povědomí široké veřejnosti.
Mezinárodní společenství uznalo naléhavost ochrany životního prostředí na Konferenci OSN o lidském životním prostředí ve Stockholmu, která byla zahájena 5. června 1972. Stockholmská konference vyslala světu jasný a silný signál: "Planeta Země, jediná, kterou máme (heslem konference bylo "Pouze jedna Země" – Only One Earth), je vážně ohrožena námi samými, kteří si neuvědomujeme zranitelnost jejích životodárných systémů a svou vlastní neuváženou činností je poškozujeme. Komíny našich továren a elektráren chrlí do ovzduší obrovská množství cizorodých látek, produkujeme stále více odpadů, zamořujeme vody na pevnině i v mořích nejrůznějšími škodlivými látkami. Důsledky našich činů trpí příroda, lidské zdraví a životodárné systémy planety jsou ohroženy v globálním měřítku." (2)
Účastníci Stockholmské konference rovněž diskutovali konflikt mezi hospodářským rozvojem a potřebou chránit životní prostředí. Mezi nimi byla i indická ministerská předsedkyně Indíra Gándhíová, která zdůrazňovala přednostní potřebu odstranění chudoby a celkového hospodářského rozvoje chudých zemí, hovořila o"znečištění chudobou" (poverty pollution). Tato diskuse otevřela také morální stránku globálního problému ochrany životního prostředí, při nesčetných příležitostech později znovu a znovu diskutovanou, v podobě nové stránky konfliktu mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Maneka Gándhíová, tehdy ministryně kultury Indie, prohlásila na adresu vyspělých států na jedné z prvních mezinárodních konferencí o ochraně ozonové vrstvy Země: "Nemyslete si, že nás donutíte starat se o vaši ozonovou vrstvu na úkor řešení našeho kritického problému chudoby"(3).
Stockholmskou poznámku Indíry Gándhíové můžeme však také chápat jako reakci na analýzu vztahů mezi hospodářským rozvojem na jedné straně a životním prostředím a přírodními zdroji na straně druhé, kterou předložili Donella H. Meadowsová, Dennis L. Meadows, Jorgen Randers a William W. Behrens III v knize Meze růstu (Limits to Growth)(4) publikované několik měsíců před zahájením Stockholmské konference. Autoři dospěli k závěru, že hospodářský vývoj se v dlouhém období 1900–1970 vyznačoval paralelním růstem ekonomického výkonu, spotřeby veškerých přírodních zdrojů a znečištění prostředí a konstatovali, že tento růst má exponenciální charakter s růstovou mírou okolo 5 % ročně. Takovýto vývoj není do budoucna trvale možný, dříve či později nastane katastrofa způsobená ať už vyčerpáním některého z kritických zdrojů nebo nadměrným znečištěním. Žádná dílčí opatření nepomohou, je třeba zásadně omezit samotný hospodářský růst. Zdálo se, že protiklad mezi růstem ekonomiky a účinnou ochranou životního prostředí, přírody a přírodních zdrojů je nepřekonatelný.
O vyřešení tohoto rozporu se pokusila Světová komise pro životní prostředí a rozvoj pod vedením norské ministerské předsedkyně Gro Harlem Brundtlandové (World Commission on Environment and Development – WCED), která dostala od Valného shromáždění OSN zadání prozkoumat vztah mezi hospodářským rozvojem a ochranou životního prostředí. V roce 1987 vydala svou závěrečnou zprávu nazvanou Naše společná budoucnost (Our Common Future)(5). Její výsledek zněl: Ekonomický rozvoj se v žádném případě nesmí zastavit, potřebné je spíše jeho urychlení. Je však třeba zásadně změnit jeho podobu, rozvoj se musí stát trvale udržitelným. Zde se tento termín zrodil. Zároveň definovala, že udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí naplnění potřeb současné generace, aniž by byla ohrožena možnost naplnění potřeb generací příštích. Mezi základní principy, kterými by se měla řídit hospodářská politika států, patří: oživit hospodářský růst, změnit kvalitu růstu, uchovávat a obohacovat základnu přírodních zdrojů, zajistit udržitelnou úroveň populace, nově orientovat techniku a odstraňovat její rizika, při rozhodování integrovat ekologické a ekonomické aspekty, reformovat mezinárodní hospodářské vztahy a posílit mezinárodní spolupráci. Základní definice má své nedostatky, dost těžko se lze shodnout na tom, jaký objem a jakou podobu ve skutečnosti mají lidské potřeby, a rovněž lze těžko předjímat, jaké budou potřeby generací příštích. Legitimnímu požadavku J. L. Fischera na přesnost by asi nevyhověla. Přesto však je stále všeobecně uznávána jako důležité východisko a to zejména s poukazem na dvě skutečnosti: především na její rozměr etický, ohled k budoucím generacím, ke generacím lidí dosud nenarozených, a na kriticky důležitou dlouhodobou perspektivu, časový horizont bez jakéhokoliv omezení do budoucnosti.
"Naše společná budoucnost" má asi 300 stran, bylo však jasné, že je nutno principy udržitelného rozvoje podstatně podrobněji rozpracovat. Stalo se tak na Summitu Země, jak je nazývána Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, která se konala 20 let po konferenci Stockholmské v červnu 1992 v brazilském Rio de Janeiro. Konference vypracovala rozsáhlý akční plán o 40 kapitolách a přibližně 1 000 stranách zvaných Agenda 21 (Agenda 21). Konference, jejíž heslo znělo "V našich rukou" (In Our Hands), se shodla na tom, že ekonomický vývoj nemá dosud v žádné zemi ani v žádném odvětví udržitelný charakter. Cestou vpřed je sladění ekonomického rozvoje s ekologickými principy. Hospodářský růst a rozvoj musí dále pokračovat, nesmí však znamenat kvantitativní růst materiální výroby a spotřeby, nýbrž kvalitativní rozvoj, který povede ke zvýšení lidského blahobytu, aniž bude ničit základnu přírodních zdrojů, dále zhoršovat kvalitu prostředí a redukovat bohatství přírody. Zároveň by měl být sociálně spravedlivý a dbát na potřeby rozvojových států.
Navržené postupy mají však poněkud technokratický a preskriptivní charakter, který nebere příliš ohled na rozhodující aspekty vztahující se k životu lidí. Jakoby stranou Agendy 21 stojí Deklarace z Ria de Janeiro o životním prostředí a rozvoji, jejíž zásada číslo jedna zní: "Lidské bytosti stojí v ohnisku zájmu o udržitelný rozvoj. Mají právo na zdravý a produktivní život, který je v souladu s přírodou." Ochrana životního prostředí, přírody a přírodních zdrojů, má-li být úspěšná, musí tedy být nejen sladěna s hospodářským a ekonomickým rozvojem, ale musí mít i výrazný lidský rozměr, který zdůraznil "Sociální summit" OSN, konaný v r. 1995 v Kodani. Završením koncepce udržitelného rozvoje se pak stal Světový summit o udržitelném rozvoji, který se konal v Johannesburgu na přelomu srpna a září 2002. "Rozvoj", tedy vývoj kladným, žádoucím směrem, směrem k lepšímu stavu, základní a všeobecně přijatý společenský cíl, může pokračovat bez závažných krizí do daleké budoucnosti, jenom pokud bude pevně stát na třech "pilířích", sociálním, environmentálním a ekonomickém, v souladu s heslem summitu "Lidé, planeta, prosperita" (People, Planet, Prosperity). Mezi samotnými pilíři existují mnohé kriticky důležité vazby, které nejsou vždy v souladu: právě hledání tohoto souladu je podstatou snahy o udržitelný rozvoj.
Na přípravě summitu se podílely státy i všechny významné mezinárodní a mezivládní organizace, které se bez výjimky k jeho koncepci přihlásily a většina z nich připravila své "strategie udržitelného rozvoje" nebo podobně nazvané dokumenty. Například Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) prohlásila udržitelný rozvoj za "zastřešující cíl" pro sebe i pro své členské státy na ministerské konferenci v Paříži v r. 2001(6). Evropská unie se přihlásila k myšlence udržitelného rozvoje v mnoha prohlášeních a dokumentech (Strategie udržitelného rozvoje Evropské unie byla přijata v Göteborgu v červnu 2001 a obnovená verze v červnu 2006), naposledy ve známé Lisabonské smlouvě podepsané v prosinci 2007. Zdálo by se tedy, že představu o udržitelném rozvoji můžeme považovat za uzavřenou záležitost alespoň po koncepční stránce. Nelze však vyloučit, že nové prvky přinese ještě další summit, svolaný OSN na rok 2012 do Brazílie, pracovně zvaný "Rio + 20".
Od původního návrhu Naší společné budoucnosti z roku 1987 uplynulo hodně času a vykonalo se hodně práce a můžeme tedy naznačit, jak se termíny udržitelnost a udržitelný rozvoj současné době chápou. Zdá se, že nejlépe definovaná je koncepce sociálního pilíře, i když byl ke dvojici ostatních dvou přidán až následně. Má-li být rozvoj sociálně udržitelný, musí být zaměřen na odstraňování chudoby, sociální začleňování a spravedlivost (equity). Největší úsilí je v globálním měřítku věnováno právě těmto otázkám, jak dosvědčuje velká pozornost zaměřená na známé globální snahy OSN formulované jako Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals) vyhlášené na Summitu tisíciletí v r. 2000 (7). Rozvojových cílů je celkem osm, jsou téměř všechny zaměřeny na zlepšení podmínek rozvojových zemí, zejména těch nejchudších (odstranit hlad a extrémní chudobu, dosáhnout základního vzdělání pro všechny, snížit dětskou úmrtnost a další). Mají jasně kvantifikované cíle a časový horizont do r. 2015. Sice se pravděpodobně ani v jednom případě nepodaří vytčených cílů přesně dosáhnout, ale celkový pokrok je velmi zřetelný. Analýzy vývoje posledních let svědčí o tom, že na tomto poli zaznamenává zejména díky rychlému rozvoji mnoha asijských států úspěch. Ale i "Černá Afrika", donedávna pokládaná za ztracený kontinent, kde se pozitivní vývoj nepodařilo vůbec zahájit, v posledních létech vykázala hospodářské oživení a růst, který může vést k celkovému snížení chudoby a obecnému zlepšení životních podmínek.
Po vydání Mezí růstu a Naší společné budoucnosti se pozornost zaměřila na pilíř ekonomický a hledání souladu mezi ním a pilířem environmentálním. Ačkoliv bylo na toto téma vypracováno nesčetné množství studií, mnohé otázky jsou stále otevřené. Jaký je rozdíl mezi růstem a rozvojem? Zastánci hospodářského růstu měřeného především hrubým domácím produktem zdůrazňují, že z hlediska zátěže prostředí postupně dochází k rozdvojení (decoupling) ekonomického výkonu a zátěže prostředí. Jednotka hrubého domácího produktu vyjádřená finančně je stále "lehčí", spotřebuje se na ni méně materiálu a méně energie. Všimněme si například vývoje od velkých počítačů IBM přes osobní počítače až k internetu a ke Googlu, který neváží nic, po fysické stránce je těžko uchopitelný, přesto přispívá nezanedbatelným podílem k HDP. Kritici ovšem upozorňují na to, že "decoupling" je jen relativní a že celková materiální spotřeba roste navzdory tomu, že je materiálově a energeticky stále efektivnější. Účinnost vztažená na jednotku ekonomického výkonu jistě roste, avšak objem spotřeby roste tak rychle, že tento efekt překryje.
Ukazuje se, že předpokladem udržitelného rozvoje musí být především udržitelná spotřeba, která představuje vazbu na oba zbývající pilíře. Co to znamená ? V 60. a na začátku 70. let se mělo za to, že mimořádně vážnou hrozbou pro další světový vývoj je rychlý populační růst. Míra růstu světové populace přesáhla ročně 2% a neustále rostla. Akutní se zdála být hrozba světového hladomoru, válek o zdroje a dalších katastrof způsobených závratně se zvyšujícím počtem lidí na Zemi, kteří přinášejí stejně závratně rostoucí zátěž globálního životního prostředí a všech přírodních zdrojů. Dnes, kdy se růstová míra snížila na přibližně 1,4%, předpokládáme, že počet lidí na zemi se postupně stabilizuje (mluví se přibližně o 9 miliardách okolo roku 2050). Zátěž životního prostředí však neklesá, protože se ukázalo, že neudržitelný není samotný počet lidí, ale rychle rostoucí jejich materiální spotřeba. Podle formule IPAT (Impact, Population, Affluence, Technology), kterou přinesli P. Ehrlich a J. Holdren v r. 1971 (8), je zátěž prostředí (Z) úměrná velikosti populace (P), materiálním nárokům (N) a environmentální náročnosti, se kterou jsou tyto nároky uspokojovány (EN):


Z = P x N x EN
(Impact = Population x Affluence x Technology)


O termínech N a EN hovoříme jako o vzorcích spotřeby a výroby. N charakterizuje vzorce spotřeby, EN vzorce výroby, které jsou považovány za jedny z klíčových aspektů udržitelného rozvoje. Spotřeba obecně představuje základní hnací sílu hospodářského růstu a růstu zátěže prostředí; proto je důraz na udržitelné vzorce spotřeby oprávněný.
Najít však odpověď na to, jaká by měla a mohla být spotřeba udržitelná, neumíme. Je sice zřejmé, že klíčovou roli hraje technologie, která umožňuje uspokojovat lidské materiální potřeby stále efektivněji, neboli dosáhnout již zmíněného "decouplingu", rozdvojení křivek ekonomického výkonu a zátěže prostředí. Shoda více méně všeobecná však panuje o tom, že pouhá aplikace byť velmi sofistikovaných a efektivních technologií nestačí, že musí být doprovázena změnou postojů a následného chování lidí. Někteří hovoří o "uvědomělé skromnosti", avšak přesnější vymezení obsahu tohoto pojmu chybí. Velmi všeobecně můžeme poznamenat, že potřebné postoje předpokládají důkladné vzdělání, jež umožní posoudit širší důsledky zvoleného jednání, ale musí být založeny na svobodné lidské volbě. Do popředí vystupuje potřeba nejen vzdělání, ale i výchovy zdůrazňující etické aspekty udržitelné spotřeby. Morální rozměr udržitelného rozvoje se zde ukazuje v poněkud jiné souvislosti než jsme zmínili při diskusi o Stockholmské konferenci.
Na udržitelnost ekonomického pilíře vrhla nové světlo doznívající finanční a ekonomická krize. Stále častěji se uvažuje o udržitelnosti veřejných financí, nepřípustnosti trvale neudržitelných deficitů státních rozpočtů, a samozřejmě o ekonomické udržitelnosti penzijních či zdravotních systémů. Nově se přemýšlí o zcela základních ekonomických otázkách, například neklesající nezaměstnanost může – jak se zdá – přinést trvale vážné a dosud ne plně pochopené problémy. Fareed Zakaria (9) upozornil, že rychlý technologický vývoj vedoucí k rostoucí efektivitě vede k tomu, že rostoucího hospodářského výkonu dosahují úspěšné podniky se stále klesajícím počtem zaměstnanců. HDP tedy může růst, a nezaměstnanost nemusí klesat, nýbrž dokonce růst. Na tento problém upozorňuje rovněž Joseph Stiglitz (10), který zdůrazňuje nepoměr mezi úspěšným zvyšováním produktivity práce a jen v malé míře úspěšným zvyšováním produktivity přírodních zdrojů. Standardní ekonomické modely budoucího vývoje jsou vystaveny stále silnější kritice, vytýká se jim, že neberou dostatečně do úvahy význam neodhadnutelných budoucích technologických inovací, míru různých nejistot a nelinearitu vývoje, která se nedá předem modelovat, avšak zcela jistě nastává. Otazník se staví nad samotnou ideu ekonomického růstu. Mnozí ekonomové zdůrazňují, že myšlenku neustálého růstu, tak jak je měřen zvyšujícím se HDP, je třeba zásadně opustit a se vší vážností pracovat na ekonomické teorii, která by počítala s určitou stabilizací, i když zdaleka není jasné, co by se ve skutečnosti mělo stabilizovat a co by to vůbec znamenalo.
Jakkoliv jsou ovšem tyto a podobné úvahy o zastavení nebo alespoň o zásadní modifikaci současné podoby ekonomického a sociálního vývoje zajímavé a slibné, "brutální realitou" zůstává globálně vyznávaná snaha o hospodářský růst charakterizovaný co nejvyšší mírou růstu HDP podporovanou co nejvyšší spotřebou, o jejíž vlastní udržitelnosti se diskuse nevede. Úsilí o celkovou ekonomickou udržitelnost míří ve světovém měřítku k definitivnímu překonání současné finanční a ekonomické krize a k preventivním opatřením, jež by zabránily jejímu budoucímu opakování. Celosvětové obnovení růstu se také považuje za nevyhnutelný předpoklad dosažení cílů sociálních a tedy i sociální udržitelnosti. Jak se v této situaci dívat na výzvu udržitelnosti třetího, environmentálního pilíře?
Budeme hovořit o environmentální udržitelnosti, již můžeme považovat za předpoklad účinné ochrany životního prostředí, lidského zdraví, přírodních zdrojů a bohatství přírody v kontextu udržitelného rozvoje, to znamená v úzkém vztahu k ostatním aspektům hospodářského a společenského rozvoje, k "pilířům" ekonomickému a sociálnímu.
Především je nutno připomenout, že přibližně 200 let žijeme z environmentálního hlediska v naprosto unikátní době. Laureát Nobelovy ceny Paul Crutzen spolu s Edwardem Stoermerem (11) nazvali současné období antropocénem, termínem geologického typu, čímž chtěli naznačit jeho zásadní odlišnost nejen od dosavadní lidské historie, ale i od minulých geologických útvarů. Počátek nové epochy je symbolicky položen do roku 1784, kdy James Watt oznámil vynález svého parního stroje. Procesy a změny na tváři Země v globálním měřítku jsou na rozdíl od minulosti v rozhodující míře ovlivňovány lidmi, jejich technickou civilizací. Přitom je velmi charakteristické, že se změny výrazně urychlují, za posledních 50 let jsou v mnoha směrech větší než za celé předchozí dějiny. Environmentálně založené vymezení období antropocénu může koincidovat s historickými pohledy ze zcela jiného úhlu, na mysl přichází datum Velké francouzské revoluce, revoluce americká nebo různé události z dějin myšlení, vědy, kultury. Není naším úkolem zkoumat tyto souvislosti.
Antropocén je dobou všestranné lidské expanze planetárního rozsahu. V době neolitické revoluce před přibližně 10000 léty žilo na Zemi okolo 8 milionů lidí, v době narození Krista dosáhl počet lidí 200–300 milionů a růst pokračoval dále, i když nikterak zvlášť rychle, až k číslu přibližně 800 milionů na přelomu 18. a 19. století. V průběhu pouhého jednoho dalšího století se počet lidí zdvojnásobil a na konci r. 2010 je na světě téměř 7 miliard lidí, což znamená víc než sedminásobný vzrůst za pouhých zhruba 200 let. Dramatickou změnou prošel také vzorec lidského osídlení, v minulém období žilo ve městech méně než 10 % populace, dnes je to už téměř 50 %.
Ještě rychleji než počet lidí rostla ekonomika. Ve srovnání s počátkem antropocénu vzrostl hospodářský výkon (měřený hrubým domácím produktem) na obyvatele asi 15násobně, v absolutních hodnotách více než 120násobně. Tento obrovský ekonomický růst byl umožněn především využitím nových zdrojů energie. Celkové množství energie lidmi využívané okolo r. 1800 byl přibližně 17 PJ, dnes je to přes 520 PJ. Využití energie uhlí, ropy a plynu přineslo snad vůbec nejradikálnější změny, protože neobyčejně znásobilo lidské síly. McNeill (12) uvádí, že egyptský faraón měl pro stavbu pyramidy k dispozici asi tolik energie, kolik využívá dnešní řidič jediného velkého buldozeru. Celkově vzrostl objem využívané energie od počátku antropocénu do dnešní doby zhruba stonásobně, to znamená jen o něco méně než celkový ekonomický výkon.
Lidé do velké míry ovlivňuji klíčové přírodní procesy. Využívají 40–50 % z dostupných zdrojů vody, působí nejen znečištění mnoha vodních těles, ale i postupný zánik některých velkých jezer (Aralské, Čadské). Některé velké řeky jsou tak intenzívně využívány, že v mnohých létech po několik měsíců nedotečou do moře (Colorado, Huang He). Postupně se mění složení mořské vody v rozměru celého světového oceánu. Klima je významně poznamenáno především produkcí skleníkových plynů (koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší stoupla o 40 %), výrazně byla zeslabena stratosférická ozonová vrstva a ovlivněno chemické složení celé troposféry. Biogeochemické cykly hlavních živin jsou změněny (antropogenní tok reaktivních sloučenin dusíku je 150 % toku přirozeného, síry 200 %, fosforu 460 %). Všude, kde se objevil moderní člověk při své expanzi počínající paleolitickou revolucí, měnil své přírodní prostředí, za oběť padli už velmi dávno někteří velcí savci a ptáci. Tento proces se nikdy v lidské historii nezastavil, doba antropocénu však znamenala jeho výrazné zrychlení. V současné době mizejí biologické druhy rychlostí srovnatelnou s tempem při epizodických událostech v geologické minulosti. Někteří hovoří o "šestém velkém vymírání" poukazujíce na analogii s přelomovými událostmi v geologické historii planety (poslední pátá znamenala zánik dinosaurů na konci křídového období). Navíc dochází k planetární homogenizaci, rostoucí jednotvárnosti až dosud jedinečného přírodního bohatství na různých místech zeměkoule vlivem lidskou činnosti podstatně urychlované migrace invazních druhů. Omezuje se genetická základna a nastávají zásadní změny celých ekosystémů.
Lidská civilizace dosáhla v období antropocénu pozoruhodných výsledků co do kvality lidského života, posuzujeme-li jej po materiální stránce. Ačkoliv je lidí podstatně víc než na počátku, mají se v průměru nesrovnatelně lépe, jsou zdravější, žijí mnohem déle. Technické vymoženosti globalizovaného světa zajišťují lidem pohodlný život na první pohled nezávisle na přízni či nepřízni přírody. Ve vaší zemi se neurodilo? Nedostává se nějaké suroviny nebo zboží? Žádný velký problém, dovezeme odjinud, třeba zdaleka. To je ovšem jen zdánlivé, lidé jako jednotlivci i společenský hospodářský systém jsou kriticky závislí na službách a statcích, které poskytuje příroda a přírodní zdroje.
Koncepci vztahů mezi lidmi, kvalitou jejich života na straně jedné a přírodním prostředím – obecně nazývaným "ekosystémy" – na straně druhé vypracoval rozsáhlý projekt "Miléniové hodnocení ekosystémů" (Millennium Ecosystem Assessment)(13). Rozlišují se čtyři kategorie služeb ekosystémů. Zásobovací služby představují látky nebo energie získávané z ekosystémů. Patří sem například potraviny a jiné zemědělské produkty, voda, nesčetné rostlinné a živočišné produkty. Regulační služby zajišťují příznivé podmínky pro život jako čistý vzduch, příznivé klima, nezávadnou vodu či bezpečnou likvidaci nejrůznějších odpadních produktů. Kulturní služby jsou nehmotné užitky, jež lidem poskytují přírodní ekosystémy jako jsou estetické zážitky, rekreace, inspirace. Konečně služby podpůrné se od zásobovacích, regulačních a kulturních liší tím, že jejich dopady jsou často nepřímé nebo dlouhodobé, zatímco změny v ostatních kategoriích mají poměrně přímé a rychlé důsledky. Mezi tyto služby patří mimo jiné tvorba půd, fotosyntéza rostlin, koloběh vody a živin. Pro ekosystémové služby má základní úlohu biodiverzita, rozmanitost života na Zemi, která je jejich předpokladem a rámcem. Mimo služby, jejichž základem je dobré fungování živé přírody, můžeme doplnit ještě čtyři další kategorie a rozšířit tak koncepci ekosystémových služeb, v širším slova smyslu lze mluvit o službách přírodních (14). Především jde o poskytování prostoru, místa na pevné zemi či na vodní hladině. Přitom lze prostor chápat trojrozměrně, mimo vlastní zemský povrch i místo nad ním a pod ním. Pod zemí mohou být uloženy nerostné suroviny, podzemní voda, je zde místo pro podzemní architekturu, pod hladinou oceánů je mořské dno a pod ním opět mohou být suroviny. Nad zemí je místo pro leteckou dopravu, do výšky sahá kosmický prostor, dnes stále intenzivněji využívaný, je zde též vzduch. Za určitý typ prostoru můžeme pokládat také spektrum záření, elektromagnetických vln, které poskytují důležité služby pro komunikaci. Dalším typem přírodních služeb jsou služby životodárných přírodních systémů na místní i globální úrovni. Příkladem globální služby je stratosférická ozonová vrstva, jež účinně filtruje škodlivé ultrafialové záření ze Slunce, celý složitý klimatický systém nebo globální vodní koloběh se všemi procesy, které jsou na něj vázány. Třetí důležitou skupinou přírodních služeb je poskytování látek, které nemají svůj původ v procesech dnešních přírodních ekosystémů: nerostných surovin. Tento typ můžeme považovat za rozšíření kategorie ekosystémových zásobovacích služeb. Nesmíme zapomenout ani na poslední kategorii, na sluneční záření, zdroj veškeré energie pro celou biosféru.
Pokud v minulosti selhala některá z důležitých přírodních služeb, například vlivem přírodní katastrofy nebo i chybami lidského hospodaření s přírodními zdroji (15) mohlo to znamenat vážné potíže nebo i katastrofu, avšak pouze v měřítku lokálním, nanejvýš regionálním. V dnešní epoše antropocénu jsme však v zásadně nové situaci. Důsledky lidské činnosti mohou mít dopad globální. Rychle se zvyšující nároky na přírodní služby mohou postupně ovlivnit některou z kriticky důležitých přírodních služeb do té míry, že některý z planetárních životodárných systémů se může vážně zhroutit. Takové úvahy vedly ke koncepci planetárních mezí, kterou předložil Johan Rockstrom se spolupracovníky (Planetary Boundaries: A Safe Operating Space for Humanity)(16). Autoři označili celkem devět přírodních procesů v planetárním měřítku, jejichž vývoj ovlivněný lidskou činností může vést k tak významné změně životních podmínek, že to hluboce negativně ovlivní lidské aktivity v globálním měřítku. Příkladem je zmenšení stratosférické ozonové vrstvy v důsledku antropogenních emisí freonů a dalších podobných látek, jež ji poškozují. Planetární mezí, která ohraničuje bezpečný prostor pro lidské aktivity, je 5% snížení objemu vrstvy. Její překročení by znamenalo vystoupení z prostoru environmentálně bezpečného do prostoru zcela nezajištěného, což by mělo velmi vážné, přímo katastrofální důsledky pro veškerý pozemský život, pro rostliny i živočichy včetně člověka. Mezi další procesy, jež mohou vést k překročení některé z kritických mezí, patří snižování biologického bohatství přírody (biodiverzity), čerpání zdrojů sladké vody, globální chemická kontaminace, nadměrná produkce sloučenin dusíku a fosforu a antropogenně ovlivněná současná globální změna klimatu.
Ve všech případech je podmínkou pro úspěšné stanovení příslušných mezí dostatečně vysoká úroveň poznání, jež umožní předložení potřebných indikátorů dané meze, následné stanovení globálních cílů i cest, jež mohou k naplnění těchto cílů vést. Zřejmě jde o velmi náročnou a komplikovanou úlohu, ve které mají svou nezastupitelnou roli mnohé společenské skupiny. Především jsou to přírodovědci, na kterých je identifikace a kvantifikace planetární meze. Musí být doplněni techniky, ekonomy, představiteli podnikové sféry a dalšími odborníky. Klíčovou roli má pak veřejné mínění, všichni kdo mají na ně vliv a kdo jej nakonec representují, politikové, rozhodující činitelé na různých úrovních. Je zřejmé, že veřejnost musí být přesvědčena o naléhavosti nejdříve stanovit a posléze nepřekročit danou mez, o smysluplnosti vytčených cílů a schůdnosti cest, jež k nim povedou. V případě prvního jmenovaného procesu, ohrožení stratosférického ozonu, se světovému společenství podařilo globálně schválit indikátory, cíle i způsoby, jak k nim dopět: V roce 1987 byl schválen Montrealský protokol k Úmluvě o ochraně ozonové vrstvy, který má řadu doplňků a celosvětově dobře funguje. Pro změnu klimatu se za planetární mez považuje taková maximální koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, která nepovede k většímu vzrůstu průměrné globální teploty než o 2o C. Na tomto cíli se světové společenství shodlo, cesty k jeho naplnění se však dosud ztrácejí v mlhách nepřehledných mezinárodních jednání.
V situaci dnešní globální reality "honu za co nejvyšším růstem HDP" může být koncepce planetárních mezí a následného vymezení bezpečného operačního prostoru cestou k naplnění výzvy environmentální udržitelnosti v jakémsi "makroměřítku", pokud užijeme ekonomické terminologie. Ekonomický růst lze poměrně reálně transformovat na "zelený růst" (green growth), to znamená takový růst, který nevybočí z environmentálně bezpečného prostoru ohraničeného planetárními mezemi, na nichž se eventuálně shodne světové společenství. Není třeba zdůrazňovat, že taková cesta není jednoduchá, ale alespoň jsou k disposici vyzkoušené nástroje v podobě mnohostranných environmentálních úmluv. V nedávné minulosti se podařilo několik takových úmluv přijmout a naplnit, uvedený příklad úspěšné ochrany ozonové vrstvy Země není naštěstí jediný.
Zkusme se ještě podívat, co může environmentální udržitelnost znamenat v "mikroměřítku", to znamená pro podniky, obce nebo i jednotlivé občany. Jakoukoliv lidskou činnost obecně posuzujeme podle řady kritérií: musí být technicky proveditelná, má být v souladu s principy morálními, nesmí se příčit principům ekonomickým a nepřekračovat platné zákony. Požadavek environmentální udržitelnosti říká, že mimo všechna tato i jiná kritéria také existuje kritérium environmentální. Může mít podobu otázek, na které je třeba odpovědět při rozhodování na všech úrovních. Pro některé činnosti jsou tyto otázky definovány různými předpisy nebo dokonce dány přímo zákonem (jako je například zákon o posuzování vlivů staveb a činností na životní prostředí). To je ovšem spíše výjimka, protože většina lidských rozhodnutí není žádnými zákony nebo jinými právními normami regulována, ale činí se ze svobodné vůle jednotlivců nebo institucí a na základě nepsaných společenských norem ("takhle se to u nás dělá – nebo nedělá"). Environmentální kritérium by se mělo uplatňovat především z této svobodné vůle a těchto nepsaných norem, mělo by být vždy přirozeně přítomno, stejně jako jsou při veškerém rozhodování brána v úvahu ostatní základní kritéria. Vždy bychom si měli položit otázku – explicitně nebo jen intuitivně – jak náš zamýšlený čin ovlivní přírodní služby, životní prostředí, úroveň biologické rozmanitosti. Bude mít nějaký – a jaký – význam pro přírodní zdroje, lidské zdraví nebo zdraví přírody? Nebude znamenat znečištění ovzduší, vody, půdy? Nepřispěje ve svých důsledcích k možnému překročení některé z planetárních mezí?


Důležitými položkami environmentálního kritéria jsou:


1. Ohled na živou přírodu. Zachování nebo i rozmnožení biologického bohatství, biodiverzity je základním požadavkem environmentální udržitelnosti. Přírodní systémy jsou obvykle jemně vyváženy a jakkoliv vynikají stabilitou, jsou-li ponechány samy sobě, nedovedou se zotavovat z ran zasazených lidmi. Triviální heslo "příroda si pomůže" platí jen paradoxně: pomůže, ale za cenu ztrát, často velkých a nenahraditelných, nebo tak, jak to rozhodně nechceme. Vykácíme-li tropický deštný les a necháme-li pak toto místo být, příroda si "pomůže": nastane půdní eroze a znehodnocení půdy, která se sice pokryje vegetací, ale původní ekosystém se snad už nikdy neobnoví nebo jen za velmi dlouho. V průběhu geologické minulosti se příroda planety několikrát musela vyrovnat s velmi ničivými zásahy, jako byl pád asteroidu před 65 mil. let, který následně zřejmě způsobil zánik dinosaurů. Příroda si pomohla, ale z pohledu dinosaurů, tehdy dominantních tvorů, nebyl výsledek nejlepší.


2. Tento aspekt environmentálního kritéria však nemůžeme chápat jako striktní požadavek vůbec neměnit stabilizované přirozené celky. Od nejstarších časů dávných zemědělců je přeměňování původních přírodních systémů podstatným rysem lidské civilizace a techniky. Tisíciletí lidské práce nejen vedlo k "polidštění" rozsáhlých území, k vytvoření plodné kulturní krajiny, ale často bylo i úspěšné z hlediska zachování biodiverzity. Známým příkladem je Třeboňsko, které velkorysé technické dílo Štěpánka Netolického a Jakuba Krčína z Jelčan přeměnilo z jednotvárného mokřadního území v produktivní kulturní krajinu, aniž by bylo obětováno její bohatství biologické. 2. Místní podmínky. Environmentální kritérium nabývá různé podoby v různých situacích, rozhodující jsou místní podmínky. Ony určují, která z obecných zásad má smysl a jaká bude výsledná podoba její aplikace. Přírodní podmínky se mění v čase, jak v důsledku přírodních tak antropogenních procesů, a lidská činnost a její vliv na prostředí se rovněž mění.


3. Dlouhodobá perspektiva.Časové měřítko přírodních procesů může být zcela jiné, často mnohem delší, než jsme ochotni a schopni v různých souvislostech brát do úvahy vycházejíce přirozeně z horizontů svého vlastního života. Často se například uvádí neadekvátnost časové perspektivy národních vlád, v demokratických zemích obvykle zvolených na 4 roky. Patřičně zohlednit jevy, které se s jistou pravděpodobností odehrají ve vzdálenější budoucnosti, vyžaduje náročné rozšíření běžné časové perspektivy.


4. Široká prostorová perspektiva.Celosvětový rozměr se zdá být v současném globalizovaném světě samozřejmostí, avšak s dostatečným oceněním prostorově vzdálených jevů má běžná lidská psychika zcela přirozené potíže. Pro uplatnění environmentální udržitelnosti je však široká perspektiva nutná (viz známé heslo "Mysli globálně, jednej lokálně".)


5. Složitost systému.Systémy živé i neživé přírody se vyznačují velikým množstvím vzájemných vazeb včetně vazeb zpětných. Zejména pozitivní zpětné vazby mohou nebezpečně zesilovat nepříznivé dopady i relativně malých a nenápadných zásahů. To platí jak v malých, tak ve velkých měřítcích, v planetárním rozsahu například pro klimatický systém.


6. Nelinearita vývoje.Přírodní systémy se kvůli své mimořádné složitosti chovají do jisté míry chaoticky. Je třeba mít na paměti různé aspekty možné nelinearity budoucího vývoje, jako jsou spoušťový efekt nebo možnost překlopení do zcela nového stavu. S tím souvisí různá míra rizika vyvolání katastrofických následků, která se těžko předvídá právě v důsledku eventuálních nelinearit vývojových trajektorií (momentů překvapení).


7. Nevratnost.Vlivy lidských aktivit na přírodní systémy v malém i velkém měřítku mohou způsobit nevratné změny. Ty je třeba pokud možno vyloučit. V extrémním případě to platí o zániku jednotlivých biologických druhů. Naopak je nutno co nejvíce posilovat schopnost přírodních systémů vrátit se samovolně do výchozího nebo rovnovážného stavu, jejich odolnost neboli resilienci. Současně probíhající změna klimatu tento požadavek zdůrazňuje zvláště.


8. Předběžná opatrnost. Tento princip je zakotven například v zásadě č. 15 Deklarace z Ria de Janeiro a prakticky uplatněn v mnoha environmentálních opatřeních včetně velkých mezinárodních smluv. Vychází z co možná nejúplnějšího poznání, k čemuž patří stanovení nejistot jednotlivých zjištění. Jeho uplatnění je důležité zejména v souvislosti se složitostí systému, s obavou z nevratnosti změn a zejména s možností nelineárního průběhu budoucích vývojových trajektorií.


9. Produktivita zdrojů. Součástí environmentálního kritéria je požadavek šetrného hospodaření s přírodními zdroji, to znamená požadavek co nejvyšší účinnosti jejich využití, jejich maximální produktivity. Technologie by měly být co nejméně energeticky a materiálově náročné a celé výrobní a spotřební komplexy by měly být propojovány do uzavřených látkových cyklů. Výsledné výrobky by měly mít optimální životnost (která často závisí na určitém kritickém prvku, jemuž by stačilo věnovat více péče) a měly by být jednoduše opravitelné. Výrobky by rovněž předem měly umožnit jejich efektivní znovuvyužití (reuse), případně recyklaci nebo znovuzískání (recovery) původních materiálů a surovin.


10. Regenerace. Obnovitelné zdroje je nutno využívat efektivně a takovým způsobem, aby dlouhodobě nebyla překročena míra jejich regenerace.


11. Ohled na "životní cyklus". Při navrhování nových produktů, ať jde o výrobky nebo služby, nebo jiných aktivit je nutno myslet na celý "životní cyklus" dané aktivity se všemi jejími důsledky, třeba i nepřímými a vzdálenými. Žádný výrobek, služba, výrobní proces není osamocen, ale je součástí kratšího či delšího řetězu, který někde začíná (například u dobývání surovin), pokračuje a nakonec zpravidla někde definitivně končí.


12. Asimilace.Emise znečišťujících nebo jinak "nepřirozených" či nebezpečných látek do okolního prostředí je třeba pokud možno úplně vyloučit, v žádném případě však nemají překročit asimilační kapacitu prostředí. Velký rozdíl je mezi látkami biodegradabilními (většina látek organického původu) a látkami, které se přirozenými procesy neodstraňují (jako těžké kovy, extrémním případem jsou dlouhodobě se rozpadající radioaktivní izotopy). Nebezpečné jsou rovněž látky, které mají tendenci se akumulovat v určitých složkách prostředí či živých organizmech například v důsledku bioakumulačních procesů.


13. Minimalizace nároků na prostor.Prostor je třeba pojímat jako konečný zdroj, o který se lidské aktivity dělí nejen mezi sebou navzájem, ale i se živou přírodou. Aktivity si obvykle vzájemně konkurují, a proto je třeba v principu prostorem šetřit, ať je kdekoliv. Přitom je zřejmé, že vzácnost prostoru je velmi různá v různých oblastech planety i v různých místech v rámci země, regionu, města.


14. Co možná nejmenší dopravní náročnost.Každá doprava vyvolává zátěž prostředí a proto je nejlépe tuto zátěž snižovat co nejmenšími nároky na dopravu vůbec.


15. Minimalizace rizik. Znamená to nejen navrhovat bezpečné provozy, ale předem se vystříhat různých činností a procesů, které používají nebezpečné látky nebo nebezpečné technologie, ať už se jedná o látky jedovaté či o výbušné nebo nebezpečné procesy. Moderní technologie například v chemickém průmyslu se postupně téměř úplně obejdou bez rizikových meziproduktů.Technologie musí být spolehlivé a co možná nejvíc zabezpečené proti jakémukoliv selhání technických komponent i "lidského" faktoru.


Tímto výčtem požadavků na environmentálně udržitelné aktivity v individuálním, konkrétním měřítku – v analogii s ekonomickou terminologií jsme jej nazvali "mikroměřítkem"- jsme završili pokus o definici pojmu udržitelnosti týkající se jednoho ze tří pilířů, na nichž stojí stavba udržitelného rozvoje, pilíře environmentálního. Snažili jsme se ukázat, že udržitelnost či udržitelný rozvoj není bezobsažnou ideologickou frází, ale vážnou výzvou k hledání odpovědí na důležité otázky současného světa, výzvou se zřetelným obsahem. V mnoha případech jde o velmi pragmatickou záležitost, která nepochybně má důsledky pro život každého člověka.
Dosáhnout udržitelného rozvoje na různých úrovních včetně úrovně globální je všeobecně přijatým společenským cílem, jehož naplnění není jen otázkou technické způsobilosti a vyspělosti, ale i otázkou morální, otázkou individuální vůle, odhodlání a někdy i statečnosti. Morální stránky udržitelného rozvoje jsme se již několikrát dotkli. Političtí vůdci, kteří byli schopni sjednat Montrealský protokol a jiné důležité mezinárodní úmluvy v duchu environmentální udržitelnosti, jednali v souladu s "vyššími" zájmy ochrany planetárního života, avšak někdy museli neohroženě čelit zájmům některých mocných společenských skupin, prezentovaných jako "národní zájem" třeba i jejich vlastní země. Podobná situace nastává v mnoha jiných situacích, při jednání v parlamentech, v zastupitelstvech, v podnicích, v každodenním životě. Je zapotřebí nejen dostatečného vhledu do dané problematiky, ale i odvahy postavit se proti argumentům sice nepřesným, krátkozrakým a vposledu kontraproduktivním, ale v dané chvíli sugestivně a často hlasitě presentovaným.
Morální imperativ udržitelnosti, požadavek odpovědného jednání nás vede k závěrečné úvaze o tom, na čem je tento imperativ založen. V éře antropocénu se člověk stal skutečným vládcem planety Země. Naše rozhodnutí a naše činy určují běh událostí nejen ve sféře společenské – tak tomu bylo vždy – ale jak jsme viděli i v oblasti velkých přírodních procesů. Změny, které přinesla současná epocha, jsou toho důkazem: zmínili jsme mezi jiným antropogenně způsobenou redukci životně důležité planetární ozonové vrstvy, okyselování světového oceánu, dramatické snižování bohatství přírodních druhů a ovšem globální změnu klimatu se všemi jejími dalekosáhlými vlivy. Mohli bychom pokračovat. Za to vše jsme odpovědni my lidé. Síly, kterými vládneme díky své vědě a technice, mnohdy překonávají síly přírodní. Planeta Země a procesy na jejím povrchu jsou stále více v naší moci, stali jsme se skutečnými pány a vládci přírody. Nezbývá než si to přiznat, a chovat se podle toho. Odpovědnost, která na nás v této souvislosti spočívá, je obrovská, a nijak se jí zbavit nemůžeme.
Jsme v postavení dobyvatelů minulých dob, kteří museli na dobytém území zavést nový, svůj pořádek, ať chtěli nebo nechtěli. Jestliže si novou zemi dobyli, nezbývalo jim, než zde vládnout. Co je podstatné: vládnout mohli dobře nebo špatně. Ve stejném postavení je dnes lidstvo vůči své planetě, vůči své "jediné Zemi" Stockholmské konference: Můžeme vládnout dobře nebo špatně. Správně pochopená myšlenka environmentální udržitelnosti může být vodítkem k vládnutí dobrému. Na jejím základě se mohou vytvořit potřebná pravidla, zásady odpovědného jednání, které bude dobré pro planetu Zemi i pro všechny její obyvatele.


Odkazy
(1) Carson, R.: Silent Spring. Boston, Houghton Mifflin 1962. 368s.
(2) UNEP: Report of the UN Conference on Human Environment,Stockholm 1972. Nairobi, UNEP 1972.
(3) Autorův osobní zážitek
(4) Meadows, D. et al: The Limits to Growth. New York, Universe Books 1972. 205s.
(5) Brundtland, G.H. et al.:Naše společná budoucnost. Praha, Academia 1991. 300s.
(6) OECD Observer: Ministerial communiqué. Paris, OECD 2001.
(7) UN: Millennium Development Goals. New York, UN 2000.
(8) Ehrlich, P.R., Holdren, J.P.:Impact of Population Growth. Science 1971, vol.171, s.1212-1217.
(9) Zakaria, F.: Restoring the American Dream. Time 2010, Oct.27, s.34-35.
(10) Stiglitz, J.: Freefall: America, Free Market, and the Sinking of the World Economy. New York, W. W. Norton 2010. 387s.
(11) Crutzen, P.J., Stoermer, E.F.: The "Anthropocene". Global Change Newsletter. 2000 no. 41, s. 17-18
(12) McNeill, J.R.: Something New Under the Sun. New York, W.W. Norton 2000. 421 s.
(13) MA: Ekosystémy a lidský blahobyt: Syntéza. Praha, Univerzita Karlova 2005. 138 s.
(14) Moldan, B.:Podmaněná planeta. Praha, Karolinum 2009. 417s.
(15) Diamond, J.: Kolaps.Praha, Academia 2008. 752s.
(16) Rockstrom, J. et al.: A Safe Operating Space for Humanity. Nature 2009, vol.461, s. 472-475.