Žádné konkrétní závazky redukcí emisí, žádný právně závazný dokument: byl tedy kodaňský summit – vůbec největší v celé dosavadní historii - úplným fiaskem? Zanechali zástupci 192 zemí representovaní více než 120 hlavami států a vlád po sobě něco víc než uhlíkovou stopu v podobě tisíců tun emisí oxidu uhličitého?

Přece jenom se lecčehos dosáhlo. Závěrečná deklarace nazvaná Copenhagen Accord sice nebyla formálně přijata, protože chyběl celosvětový konsenzus a v OSN to bez něj nechodí, ale velká většina zemí se na ní shodla. Dohodu nakonec zablokovali především zástupci malých ostrovních států a Afričané, kteří se cítí nejvíce ohroženi zrychlující se klimatickou změnou, projevující se už teď zátopami ostrovů a katastrofálním suchem v Africe, a považují dosavadní akce za nedostatečné. K nim se přidali někteří Jihoameričané, vedení populisty Chavezem a Moralesem, kteří nálady v sále využili k výpadům prosti vyspělým zemím, na něž svedli neprávem veškeré neúspěchy.

Nicméně: V závěrečném dokumentu se potvrzuje pevný úmysl nedovolit, aby průměrná teplota na planetě stoupla o více než o 2st. C, a přinese-li výzkum nové poznatky, přijatelná hranice se sníží na 1,5st. C, což už v Kodani požadovalo téměř 100 zemí. Zdůrazňuje se úloha vědy, která musí přesně určit cesty, jak toho dosáhnout, a otevřenost dosavadních směrnic, které se mohou změnit, pokud se ukážou nové skutečnosti.

Závěrečný dokument upozornil na klíčový význam transparentnosti celého procesu, na nutnost přinášet výsledky měřitelné, ověřitelné a sdělitelné. Tento bod byl ostatně snad vůbec největším jablkem sváru, Číňané v oposici proti naprosté většině ostatních odmítli připustit důvěryhodnou mezinárodně ověřenou verifikaci plnění svých poněkud vágně formulovaných závazků.

Finanční pomoc je důležitou součástí Copenhagen Accord. Vyspělé státy se zavázaly poskytnout rozvojovým zemím 30 mld. USD na období let 2010-2012  a do roku 2020 zvýšit tuto částku na 100 mld. ročně. Zdůrazňuje se, že malé ostrovy, Afrika a nejméně rozvinuté státy potřebují peníze na konkrétní akce pro zajištění zdrojů vody, podporu zemědělské produkce a ochranu proti extrémům počasí. Tím se zároveň rozlišuje mezi zeměmi, které pomoc opravdu potřebují, a mezi těmi, které ji naopak mohou v budoucnu spíše poskytovat, jako Čína, ale i další dnes již poměrně bohaté země třetího světa, Indie, Brazílie, Jižní Afrika, které jsou dosud bez rozdílu označovány jako rozvojové.

Do konce ledna 2010 mají všechny státy přesně ohlásit své závazky snižování emisí skleníkových plynů a dalších aktivit. O nich se bude jednat v červnu v Bonnu, tak, aby se mohla připravit další konference ke konci roku v Mexiku, jež má definitivně přinést právně závazný dokument. Mnohé státy, nejen vyspělé, se již zavázaly ke konkrétním akcím: například Brazílie k výrazným redukcím emisí a k tomu, že postupně zastaví kácení v oblasti Amazonie. Odlesňování, jež je globálně zdrojem pětiny emisí skleníkových plynů, bylo jedním z důležitých témat jednání, předpokládané finanční prostředky by měly být vynakládány přednostně právě zde.

Hrozby, které přináší změna klimatu, zasahují nesmírně širokou škálu lidských aktivit, týkají se všech zemí, všech ekonomických sektorů, životů všech lidí, i když v různých zemích v různé míře a různě.  Proto je dohoda tak obtížná.  Ukázalo se zároveň, jak silně je potřebná a jak citelně zasáhne do nejrůznějších oblastí života na planetě. Ačkoliv po formální stránce tedy konference skončila neúspěchem, jasným přínosem je to, že tuto výzvu světové společenství bere vážně.